Cena Jana Hergeta

Prof. Jan Herget, zakladatel a dlouholetý přednosta Ústavu fyziologie, nás opustil 14. března 2019. O jeho životě a činnosti, spjatými s 2. lékařskou fakultou, píše níže prof. Václav Hampl. Na počest zesnulého jsme se rozhodli pojmenovat hlavní cenu (Cenu za nejlepší přenášku) Vědecké konference Cenou Jana Hergeta.


Fotografie: Archiv zesnulého.

Dva dny před svými 74. narozeninami zemřel 14. března 2019 zakladatel a donedávna dlouholetý přednosta Ústavu fyziologie 2. LF UK, a především dobrý a vzácný člověk prof. MUDr. Jan Herget, DrSc. Narodil se pár týdnů před začátkem krátké poválečné svobody v naší zemi. Možná proto, že svobodu nasával se (skoro) prvními dechy, se pak po ní dravě vrhl, když se k nám po listopadu 1989 vrátila. Krátce po jejím příchodu dokázal prakticky z ničeho „vydupat“ Ústav fyziologie, který přes dvě dekády obětavě vedl. Navíc zásadně přispěl k tomu, že fakulta i její nový ústav získaly prostory po zrušené univerzitní vojenské katedře. Tím napomohl rozvoji i dalších teoretických oborů fakulty, které tam také mohly expandovat.

I když pro fakultu udělal mnohé také jako její dlouholetý proděkan pro vědu a zahraniční spolupráci, jeho působení se neomezovalo zdaleka jen na fakultní půdu. Většinu devadesátých let působil v akademickém senátu Univerzity Karlovy. Přihlížel tedy velmi zblízka tomu, jak se po listopadu 1989 vnitřní chod univerzity přizpůsoboval podmínkám obnovené akademické svobody, autonomie a samosprávy. Byl ale i u toho, když koncem devadesátých let univerzita úspěšně zvládla odstátnění, tedy implementaci zákona 111/1998 Sb., o vysokých školách. Zásadní je jeho autorský podíl na vzniku unikátního mechanismu moderní péče o doktorandy biomedicínských oborů pražských fakult Univerzity Karlovy, který už skoro čtvrt století pod názvem Doktorské studijní programy v Biomedicíně spojuje tři pražské lékařské fakulty a Přírodovědeckou fakultu s relevantními pracovišti Akademie věd České republiky a dalšími odbornými ústavy. Podílel se i na vzniku Grantové agentury ČR, a tedy potažmo celého systému grantového financování v Česku. Evropský rozměr mělo jeho velmi aktivní působení ve výboru Evropské společnosti fyziologie a patologie dýchání v první polovině devadesátých let (před její fúzí do vznikající Evropské respirační společnosti). Spolu s prof. Jiřím Widimským starším byl hlavním organizátorem čtyř mezinárodních konferencí Pulmonary Circulation v Praze, poslední proběhla v roce 1999. Všechny zaznamenaly účast prakticky z celého světa.

Medik Jan Herget začal s fyziologií na své Fakultě dětského lékařství nejprve krátce v rámci tělovýchovného lékařství. V roce 1964 přišel na Ústav patologické fyziologie, kde se věnoval odolnosti myokardu. Tehdejší šéf ústavu prof. Otakar Poupa patřil k jeho celoživotním inspiracím. Byť prof. Poupa emigroval krátce po potlačení Pražského jara, stihl u něj Jan Herget zahájit aspiranturu ještě po své promoci v roce 1968. Po Otakaru Poupovi přišel prof. Jiří Křeček, a i když jeho působení na ústavu nepřežilo politické prověrky začátku 70. let, stačil se jeho koncept kritických vývojových period stát Janu Hergetovi významnou inspirací jeho budoucí vědecké práce. Další šéf ústavu, prof. František Paleček, přesměroval vědecké zaměření pracoviště z myokardu na dýchání. Protože Jan Herget chtěl využít své dosavadní zkušenosti se srdcem, zvolil si téma plicní cirkulace, kterému pak zůstal věrný po zbytek své vědecké kariéry a stal se v této oblasti světově známým expertem.

Startem bylo prioritní zavedení metody katetrizace plícnice u intaktního laboratorního potkana v roce 1972. Velkým povzbuzením bylo úspěšné získání Parker B. Francis Fellowship, které mu koncem 70. let umožnilo ani ne roční pobyt v laboratoři vynikající expertky na plicní cirkulaci a skvělé osobnosti Gwendy Barer na University of Sheffield v Anglii, která se také stala jeho významnou inspirací. V letech 1982–1983 strávil asi rok v Mekce tehdejšího výzkumu plicní cirkulace, v Cardiovascular and Pulmonary (CVP) Research Lab na University of Colorado v Denveru, u nestorů Boba Grovera a Jacka Reevese.

Mezi Hergetovy hlavní vědecké přínosy patří například experimentální práce o plicní hypertenzi u nejrůznějších chronických plicních chorob, popis a mechanismy akutní reaktivity plicních cév při chronické plicní hypertenzi, objev celoživotních důsledků perinatální hypoxie (a jiných inzultů) na vlastnosti plicní cirkulace a zejména dlouhá série zjištění o roli modifikace pojivové složky cévní stěny při plicní hypertenzi a roli kyslíkových radikálů, oxidu dusnatého a jeho metabolitů a alveolárních makrofágů a žírných buněk. Nejméně stejně důležitá je i dlouhá řádka jeho úspěšných doktorandů, z nichž mnohé „vypiplal“ už z pregraduálních let. Nicméně to nejhlavnější, co na prof. Hergetovi vždy oceňovali a oceňují jeho podřízení, spolupracovníci a žáci, je poctivé, neokázalé a skromné nasazení pro věc bez jakékoliv starosti o vlastní prosazení. Za vrchol svého osobního úspěchu vždy považoval, a v každodenních činnostech se podle toho choval, aby ti, které odborně vychová, ho nakonec přerostli. Do jaké míry bude nakonec úspěšný i v tomto svém snažení, to ukáže až čas (každopádně jeho žáci mají laťku nastavenou hodně vysoko). Už teď je to ale hodno obdivu a následování.

prof. RNDr. Václav Hampl, DrSc.
vedoucí Ústavu fyziologie 2. LF UK

Vydáno: 4. 4. 2019 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.