Dětská kardiologie: záliba ve škole, tvrdá práce v zaměstnání, koníček na penzi?

Jeden z hlavních hostů Vědecké konference kardiolog prof. Jan Marek působí v londýnské Great Ormond Street Hospital. Jeho přednáška Srdce malé i velké, viditelné i neviditelné zazní ve čtvrtek 11. dubna v 10.30 ve Velké posluchárně. Přečtěte si jeho profesní příběh, v němž odpovídá na otázku, jak se ve Spojeném království ocitl, a v závěru srovnává tamější zdravotnický systém s českým. Dlouhé čtení.


Fotografie na této straně:
Jolly Thomsonová.

Prof. MUDr. Jan Marek, Ph.D., FESC (*1957), vystudoval na Fakultě dětského lékařství (2. lékařské fakultě; 1988), působil v Dětském kardiocentru ve FN Motol (1988–2005), od roku 2005 je vedoucí kardiolog konzultant v Great Ormond Street Hospital v Londýně se specializací v dětské a prenatální kardiologii a kardiologickém zobrazování.


Motolská nemocnice je nabitá špičkovými odborníky, pracujícími stejně tvrdě a oddanými svému oboru se stejnou intenzitou jako já. Možná snad jen mé rozhodnutí přerušit úspěšnou kariéru uprostřed vrcholných sil a začít znovu jinde a ve velmi odlišném prostředí, touha zkusit něco nového, začít se znovu učit jsou či v té době byly trochu výjimečné, alespoň v České republice. Vlastnosti nezbytné pro tak náhlé rozhodnutí jsou asi částečně dané a já je zpětně spatřuji u řady členů mé (striktně lékařské) rodiny, částečně byly ale asi vypěstované dobou, ve které jsem strávil polovinu svého stávajícího života. Ztráta zaměstnání rodičů po vojenské okupaci Československa v roce 1968, frustrace z následného nepřijetí na karlovarské gymnázium a později na lékařskou fakultu, nemožnost cestovat ve věku, kdy dnes prakticky každý stejně starý kluk může za málo peněz procestovat celý svět. K mému odhodlání přispěla možná i pracovitost a houževnatost získaná v předchozí krátké, ale intenzívní kariéře vrcholového sportovce – basketbalisty.

Dvacet let nejen pracovního života stráveného v Dětském kardiocentru motolské nemocnice byla ohromná zkušenost. Začlenění do kolektivu vynikajících odborníků a učitelů, ale také budoucích celoživotních kamarádů, pro mne představovalo na přelomu tisíciletí vrchol kariéry. V té době jsem si vůbec nedokázal představit, že bych z kardiocentra odešel. A přesto se stalo. Nabídka práce v Great Ormond Street Hospital for Children (GOSH) v Londýně se prostě odmítnout nedala. V Praze jsem měl již něco odpracováno a začínal se ve věku kolem čtyřiceti pěti let obávat vyhoření nebo ponorkové nemoci, které se začaly vynořovat jako přízrak u skoro stejně starých kolegů a kolegyň na různých pracovištích s omezenou nebo žádnou fluktuací personálu. Na nabídku z GOSH jsem byl po předchozích pracovních zkušenostech ze zahraničí připraven a věřil si. Dnes vím, že má volba byla správná. Nejen pro osobní kariérní vývoj, ale i pro vlastní obohacení životem v kosmopolitní a velmi liberální společnosti, které mi umožnilo poznat daleko pestřejší a možná i „úplnější“ život, než na jaký jsem byl zvyklý zejména, ale nejen v první polovině svého dosavadního života v komunistické české kotlině. Přitom se za těch uplynulých skoro čtrnáct let vůbec nic nezměnilo na mém vztahu k České republice, na mém češství, na mém patriotismu, na mé ochotě vracet zpět to, čím jsem se ve světě obohatil. Snad o tom svědčí i mé motto z webové stránky GOSH: „I feel strongly that the things I have learned through a career dedicated to helping patients should be transferred to the next generation of doctors, nurses, and researchers because this give us the best opportunity to improve future care for those that need it most.”

Co jiného než medicína, co jiného než dětská kardiologie?

Ano, co jiného? Prarodiče z obou stran lékaři, obě babičky pediatři, jeden dědeček internista a druhý se slibně rozvíjející kariérou kardiologa u profesora Prusíka (bohužel tragicky ukončenou úmrtím v koncentračním táboře v Osvětimi). Maminka skvělý pediatr zakládající v Ostrově první rooming-in v Československu, tatínek výborný internista, rehabilitační lékař a jeden z prvních představitelů holistické medicíny u nás. Má sestra jdouc v jeho šlépějích vede po jeho úmrtí rehabilitační kliniku, a dokonce i svoji vyvolenou a celoživotní partnerku a lásku jsem objevil po přijímacích zkouškách na fakultu dětského lékařství v Motole (MUDr. Daniela Marková, vedoucí Centra dětí s perinatální zátěží na Klinice dětí a dorostu Všeobecné fakultní nemocnice), se kterou jsem dodnes.

První kontakt s pediatrií jsem měl, věřte nebo ne, jako kojenec! A to dokonce včetně nočních služeb. Mít doma chůvu bylo pro mladou lékařskou rodinu v českém pohraničí v šedesátých letech minulého století nepředstavitelné a finančně nemožné. Proto jsem měl v době maminčiných nočních vždy volnou kojeneckou postýlku. První profesionální kontakt s pacienty (ovšem spíše s mrtvými než živými) jsem měl jako sanitář (tehdejší název zřízenec) v patnácti letech v ostrovské nemocnici. Tam jsem se poprvé od primáře interního oddělení dozvěděl, co je systola a diastola.

Fakulta dětského lékařství na druhý pokus

První pokus byl bez šance. „Pro velký počet uchazečů jste nebyl přijat”, obligátní odpověď pro politicky nespolehlivé uchazeče. Ohromně se ale zachoval profesor (tehdy akademik) Josef Houštěk, tehdejší hlavní postava nejen fakulty, ale celé československé pediatrie, který mne přijal do tehdejšího nultého ročníku. Ten umožňoval přijetí do prvního ročníku po prokázání způsobilosti ke studiu prací v nemocnici. Přijetí dokonce bez přijímacích zkoušek! Ten rok byl velmi pestrý: práce na genetickém oddělení v Ústavu výzkumu vývoje dítěte (ÚVVD), hodiny strávené v temné komoře při vyvolávání fotografií chromozomů s následným vystříháváním a lepením chromozomů do správného pořadí. Nic moc intelektuálního, ale díky skvělému kolektivu a podpoře profesora Petra Goetze s dostatečným časem pro dvoufázové tréninky na Spartě (mimochodem společně s bývalým přednostou Gynekologicko-porodnické kliniky profesorem Lukášem Robem).

Prvními roky na fakultě jsem proplul kombinací vrcholového basketbalu s teoretickými obory na fakultě. Občas trochu dramaticky, z dnešního pohledu ale i úsměvně. Historka za všechny. Při příchodu na první zkoušku z histologie mi profesor Vacek ještě před vlastní zkouškou doporučil využít včas příležitosti a odejít z ústavu směrem k děkanátu fakulty do Kateřinské ulice, tam vrátit index, potom dojet tramvají číslo dvacet dva do Tyršova domu na Kampě a tam se nechat zapsat na Fakultu tělesné výchovy a sportu (FTVS). Je jasné, že po odmítnutí jsem v žádném případě nemohl při zkoušce uspět, ale histologii jsem nakonec udělal a rok jsem neztratil.

O mé další budoucnosti rozhodl třetí ročník. Sport a medicínu nešlo při blocích klinických oborů zvládnout a v tomto roce jsem udělal několik zásadních rozhodnutí. To první – úplně zanechat sportu – nebylo nejrozumnější, protože utrpělo jak mé fyzické, tak přechodně i duševní zdraví. Druhé – naplno se věnovat medicíně – nalinkovalo moji budoucnost. A konečně to třetí – nejdůležitější – zcela změnilo můj život. Oženil jsem se. Během této doby jsem začal docházet do motolského Dětského kardiocentra na noční pomocné práce na pooperační JIP a trochu pomáhat tehdy panu primáři Chaloupeckému s vědou. Úplně stejně jako tehdejší medik a nynější přednosta kardiocentra profesor Jan Janoušek, se kterým nás od té doby pojí velké, téměř čtyřicet let trvající přátelství. Oba dva jsme tehdy asi dokázali přesvědčit přísného a náročného šéfa Dětského kardiocentra profesora Milana Šamánka, aby nás mladé do svého týmu přibral. Pro mne to byla pravděpodobně jediná možnost, jak se dostat se špatným kádrovým profilem v osmdesátých letech na klinické pracoviště v Praze. Milan Šamánek dal spíše na geny než na politickou angažovanost.

Motolské Dětské kardiocentrum: Splněný sen a uchopená příležitost

Začátek byl náročný, ale práce nádherná. Po mém nástupu jsem byl zařazen do procesu „převýchovy“ k doktoru Janu Škovránkovi, tehdy vedoucímu lékaři echokardiografické diagnostiky (základní a stěžejní neinvazivní diagnostika v kardiologii), po profesoru Šamánkovi pozdějšímu vedoucímu primáři kardiocentra. Jemu hlavně vděčím za to, co mě v začátcích naučil, a v té době i za cenné přátelství. Nadšeně jsem se zapojil jak do klinické práce ve FNM, tak do ohromného národního projektu: vytváření struktury prenatálního ultrazvukového screeningu vrozených srdečních vad v Československu a aktivně spolupracoval při výchově dětských kardiologů a gynekologů. Ohromné nadšení pro dětskou kardiologii a kardiochirurgii a veliké úsilí všech, co v kardiocentru v osmdesátých a devadesátých letech pod vedením Milana Šamánka pracovali, vedlo ke skvělým výsledkům v tom nejširším mezinárodním kontextu a činilo toto pracoviště vlajkovou lodí nejen motolské nemocnice, ale i celé republiky a jistě i celé východní Evropy. Díky rychlé výuce oboru a začínající vědecké klinické práci jsme, my mladí, měli velmi brzy příležitost cestovat na konference na Západ, což tehdy něco znamenalo! Ovšem kritéria byla přísná: na kongres pouze s vlastním abstraktem či zvanou přednáškou! Žádná kongresová turistika. No excuses.

Další karierní růst byl předvídatelný. Doktorandské studium (společně s kým jiným než s Janem Janouškem), obhájená disertace a později profesura (ovšem na 1. lékařské fakultně, prof. Koutecký, tehdejší děkan 2. lékařské fakulty, mou žádost o studium z dodnes neznámých důvodů zamítl). Mými akademickými učiteli byli profesoři Bója Ošťádal z tehdejšího Fyziologického ústavu Akademie věd ČR a Aleš Linhart, přednosta II. Interní kliniky VFN, a oběma jsem za pomoc dodnes vděčný.

Myslím, že na začátku nového tisíciletí a po napsání monografie (Pediatrická a prenatální echokardiografie, Triton-Books, 2003) dosáhla má práce po dvaceti letech v motolském kardiocentru vrcholu.

Great Ormond Street Hospital for Children: Nový začátek a nové výzvy v odlišném prostředí

Byla by samozřejmě velmi jednoduchá nadsázka říct, že za moje přijetí do Great Ormond Street Hospital for Children může teroristický útok na New York z 9. září 2001. Faktem ale je, že na pražský mezinárodní kardiologický kurs, organizovaný v prosinci 2001 Milanem Šamánkem pod hlavičkou World Heart Federation, kvůli této tragédii nedorazili američtí lektoři, a nám nezbylo nic jiného, než se je nějakým způsobem pokusit nahradit. Já jsem tak „vyfasoval“ asi pět přednášek. Kurs dobře dopadl a na závěr mne zcela nečekaně pozvali hvězdní profesoři z GOSH Robert Anderson a John Deanfield k pohovoru, který vyústil v nabídku vysokého pracovního místa v GOSH – vedoucího konzultanta. Profesor Šamánek mě navíc oběma doporučil, a tak již bylo jen na mně a mé rodině nabídku zvážit. Pro ano rozhodla asi z největšího důvodu ambice postavit se ohromné výzvě a pokusit se uspět a posunout dál. Finanční stránka vůbec nehrála roli, moje víkendová ordinace prosperovala velmi dobře. Obecně k mému pozvání jistě přispěla velmi vysoká úroveň české medicíny, kvalita výuky na 2. lékařské fakultě se zaměřením na pediatrii (tehdy Fakultě dětského lékařství, jaká ve Velké Británii ani jinde neexistovala), mezinárodní reputace motolského Dětského kardiocentra, dlouhodobá spolupráce kardiocentra a GOSH a v neposlední řadě osobní invence profesora Šamánka, který měl neuvěřitelnou schopnost podporovat a motivovat mladé lékaře svého týmu.

Přes administrativní peripetie spojené s ne-členstvím České republiky v Evropské unii se ovšem můj nástup posunul až do roku 2005. Důvodem prvotního neúspěchu mé žádosti byla nekompatibilita pregraduálního vzdělání na Fakultě dětského lékařství s britským pregraduálním vzdělávacím systémem před vstupem Česka do Unie. Systém nešlo v Británii v žádném případě prolomit, ani když se mi „výborně“ podařila anglická esej o migraci včelstev ve Spojených státech pro zkoušku jazyka IELTS. Dodnes nevím, jak se mohlo stát, že během těch čtyř let, než Česko vstoupilo do Unie a všechny překážky mého přijetí padly, GOSH nepřijala nikoho jiného a stejná nabídka přišla znovu v roce 2004.

Prvního července 2005 jako bych se byl znovu narodil. Tolik věcí se učit znovu: nový jazyk, nová nemocnice se stejně bludnými chodbami jako v Motole, noví kolegové, zcela odlišný způsob práce, odlišné vedení nemocnice... Ještě že alespoň ta dětská kardiologie byla stejná či podobná, i když i pacienti byli jiní, nejen že barevnější, ale v průměru i složitější. Kdo si podobnými začátky prošel, ví, s čím vším se člověk v začátcích potýká. Vše směřuje k jedinému cíli: obstát a přesvědčit sebe a všechny kolem, že jste způsobilý a pro nemocnici přínosem. Jinými slovy, v takto obrovském konkurenčním prostředí musíte prostě být na svém postu lepší než ostatní.

Neomezená možnost se učit, rozvíjet, budovat a spoluvytvářet nové hodnoty pro budoucí generace

Když se dnes ohlédnu za uplynulými čtrnácti roky, sám nemohu uvěřit, jak obrovskou přeměnou londýnská nemocnice prošla. Při svém nástupu jsem měl k dispozici sekretářku, manažerku, tři laborantky, pět ultrazvukových přístrojů a jeden počítač. Všechny zápisy se prováděly písemně a zakládaly do dokumentace, elektronická dokumentace a digitalizace vůbec neexistovala.

Po čtrnácti letech je GOSH kompletně digitalizovaná s plně elektronickou dokumentací, nově vybudovanými budovami, s dostavujícím se výzkumným centrem pro vzácná pediatrická onemocnění, s novým kardiocentrem s třiceti pooperačními lůžky a největším pediatrickým srdečním transplantačním centrem na světě. Můj tým se zdesateronásobil! Dvanáct vyšetřujících echokardiografických laborantek, deset mladých lékařů v tréninku, šest konzultantů a dva research fellows provádějí kolem dvaceti tisíc vyšetření ročně, tedy kolem stovky denně. Jak toho dosáhnout? Na jednu stranu se každý nový post musí odborně a finančně obhájit, na druhou stranu ale neexistuje v nemocnici žádný stop stav! Totéž ve výzkumu a výuce. Oběma vydělávám na svůj tým. Mám svůj účet, se kterým sám hospodařím. Organizaci výukových kurzů (lokálních, národních, mezinárodních) zadávám a platím sám profesionálním organizátorům UCL (Univeristy College London), zisk i eventuálně dluh jde přes můj účet. Totéž s granty. Takto si platím výzkumné fellows a finančně podporuji mladé kolegy, studenty a laboranty. K mému účtu má přístup a podpisové právo můj přímý manažer (line manager). Nikdo jiný, ani nikdo z vedení nemocnice nebo UCL.

Díky těmto prostředkům jsem mohl pozvat i řadu mladých lékařů z České republiky, a podporovat tak dětskou kardiologii a motolské Dětské kardiocentrum, byť za cenu toho, že ti nejlepší se do Prahy nemusí vrátit, což se ve dvou případech i stalo.

Britský systém národního zdraví (NHS) je velmi podobný bývalému systému v komunistickém Československu, financování NHS je hrazeno přímo z rozpočtu. Tak jako všechny systémy, i tento má svoje výhody i nevýhody, a zde není prostor se k systému blíže vyjadřovat. Obecně lze říct, že velký rozdíl, mimo dvacetiprocentní podíl soukromého připojištění ve Velké Británii, mezi britským a českým systémem v současnosti není. Velký rozdíl vidím v historickém přetrvávání a politickém udržování systému rodinných lékařů, kterému po letech života ve Spojeném království lidsky rozumím. Odborně si ale myslím, že tento systém je neudržitelný, a domnívám se, že český systém prvoliniových specializací (praktik, pediatr, gynekolog) funguje lépe. Lékaři nejsou vystaveni tak obrovskému tlaku a zodpovědnosti jako rodinný lékař, který se stará současně o čerstvého novorozence, těhotnou ženu nebo seniorního diabetika.

Až překvapivě odlišný je způsob fungování nemocnic. Nemocnice jsou daleko svobodnější a z pohledu potřeb pro pacienty a pro personál daleko flexibilnější. Konzultant (úroveň primáře) je nejvyšší pozice jak v primární, tak sekundární a terciární úrovni nemocničních zařízení. Vedení je horizontální, to znamená, že konzultant má ohromnou svobodu pro svoji práci, pro osobní kariérní postup. Nemá v podstatě žádné odborné nadřízené. Nadřazenými pracovníky typu vedoucích konzultantů jednotlivých odborností jsou často sice lékaři, ale spíše manažeři, kteří zajištují propojení s vedením nemocnice s ohledem na její další rozvoj. Tento horizontální způsob vedení ovšem vyžaduje dokonalou komunikaci jednotlivých vedoucích konzultantů, proto jsou v anglosaském zdravotnictví důležité schůzky a meetingy. V žádném případě nemůže žádný lékař druhému něco direktivně nařídit! Slovo „order“ patří do terminologie armády eventuelně dolní sněmovny britského parlamentu, kde se s ním proslavil John Bercow během brexitových jednání.

Struktura vedení nemocnice není nepodobná těm českým, ekonomika ovšem funguje odlišně: veškeré ceny zdravotnického materiálu a přístrojové techniky jsou s poskytovateli domlouvány na úrovni centrálního managementu NHS, a nikoli na úrovni jednotlivých poskytovatelů státní zdravotní péče. To znamená, že cena injekční stříkačky, antibiotika, ultrazvukového přístroje je všude v Británii stejná. Neexistují tedy výběrová řízení a jednotliví lékaři si vybírají, co sami chtějí podle kvality, nikoli podle ceny. Kupovat to nejlevnější je nikdo nenutí. Zdravotnická technika se kupuje podle rotačního plánu obnov techniky, potřeba každého nového přístroje navíc se musí zdůvodnit. O koupi nového přístroje lze soutěžit i formou zaslání žádosti managementu spravujícímu nadační prostředky. Odborná komise potom určí, jaký přístroj proplatí a kterému oddělení.

Tak jako české, i britské nemocnice mají samozřejmě problémy, které se příliš od českých neliší. I v Británii je absolutní nedostatek zdravotních sester. I tak prestižní instituce jako GOSH nedokáže kvalitní sestry v dostatečném množství sehnat. Sestrám z Unie platíme jazykové kursy a vyřizujeme zdarma pracovní povolení! Ještě že je situace zvláště v jihoevropských zemích Unie ještě horší. Sestřičky z Portugalska, Španělska, Irska a Řecka, pracující ve směnném provozu, létají z domova na své směny, sdílejí drahé londýnské bydlení, a přesto dokáží ušetřit tak, aby se jim tento způsob života vyplatil. Obecně mám při relativně dobré znalosti situace v Česku dojem, že náročná práce ve směnném provozu mladou generaci v Evropě přestává oslovovat, je přeci tolik možností si v současnosti vydělat více za daleko pohodlnější práci.

S lékaři je situace ve Spojeném království lepší, výchova mladých lékařů je centrálně regulovaná a přísně se sleduje tak, aby mladí i zkušení lékaři v systému NHS nechyběli. Studia medicíny jsou podobná těm českým, ovšem s rozdílem, že se za studium platí „tuition fee“, čili školné, které stojí kolem devíti tisíc liber ročně a je v současnosti po soukromých vysokých školách v USA druhé nejvyšší na světě. Mladí studenti si berou na školné hypotéky, které splácejí většinou brigádnickou prací. Po studiu se lékaři zařazují podle zájmu do přípravných osmiletých programů (Speciality Training, ST). Tento program začíná praktickou prací v nemocnicích po dobu prvních tří let (ST1–3), následovanou specializační přípravou v oboru (ST4–8) s možností subspecializační kvalifikace po dobu posledních dvou let (ST6–8). Po osmi letech je lékař kvalifikován pro práci konzultanta. Zajímavostí jistě je absence formálních zkoušek a testů. Mladí (ale i starší) lékaři jsou hodnoceni výročním pohovorem (annual appraisal), který neklade důraz na retrospektivní hodnocení, ale především na budoucí kariéru hodnoceného. „Neúspěšní“ mladí lékaři nepropadají, ale prostě a jednoduše neseženou konzultantské místo. Nikdo jim ho nenabídne a od zaměstnavatele neseženou doporučující dopis.

Chybějící lékaři v systému postgraduální výuky jsou v současnosti především specialisté. Ti jsou potom doplňováni do systému NHS z Austrálie, Indie, Kanady, tedy převážně zemí Commonwealthu, ale i z Evropské unie. To byl i můj případ. Lékaři penzijního věku musí systém opustit (v současnosti v šedesáti pěti až sedmi letech věku) a uvolnit své místo mladším, kteří na konzultantské místo čekají. Finančně jsou na penzi díky štědrému penzijnímu systému v NHS zajištěni, navíc mohou pokračovat v soukromé či akademické sféře.

Přemýšlím-li o srovnání práce na ve dvou prestižních nemocnicích s dostatkem zkušeností v klinické, manažerské i akademické práci (dvacet let ve FN Motol a čtrnáct let v GOSH), rozdílů mezi nemocnicemi v mém oboru je málo, ale i hodně. Minimální rozdíl je v kvalitě poskytované léčebné péče. Léčebné postupy, operační techniky jsou vesměs mezinárodně standardizované, mentální a technická úroveň lékařů je v podstatě stejná. Odlišné je ale spektrum pacientů a péče o velmi komplikované pacienty, což je na jednu stranu dáno velikostí populace, ale i do jisté míry odlišným spektrem pacientů, k čemuž přispívá kulturní a socioekonomická odlišnost stále ještě homogenní sekulární a převážně ateistické české společnosti a multikulturní a multietnické a více religiózní společnosti britské. Tato odlišnost se projevuje již při pohledu na osud těhotenství s prenatálně diagnostikovanými vrozenými vadami srdce. Pro předčasné umělé ukončení těhotenství se v České republice rozhodne kolem šedesáti procent, zatímco ve Velké Británii pouze dvacet. Výsledkem je daleko větší počet operovaných s komplexními postiženími. S tím jsou spojeny velké výzvy: Kam až v poskytované péči jít, kde jsou hranice a jak je dále posouvat pro budoucí generace? (Poznámka: GOSH má například velký program pro léčbu srostlých dvojčat, pro léčbu neurodegenerativních nemocí, pro orgánové transplantace od časného kojeneckého věku, včetně velkého programu transplantace srdce a plic, a řadu dalších národních programů.) Tyto programy zákonitě doprovází rozvoj podpůrných týmů, paliativního, psychosociálního, řady specializačních podpůrných sesterských týmů pro domácí péči. Na klinickou péči navazuje rozsáhlý aplikovaný výzkum v GOSH a v Institute of Child Health (ICH) i teoretický výzkum na University College London. Přestože do vědy a výzkumu se v Británii investují daleko větší prostředky a některé výzkumné projekty v GOSH jsou novátorské, je i tak samozřejmě velmi dobře vidět, že na řadě mezinárodních projektů participují obě nemocnice a akademické instituce společně, a jistě se najde celá řada společných publikací. Já a můj tým aktivně spolupracujeme s profesorem Janouškem a jeho týmem. Úspěšnou spolupráci lze dokladovat velmi dobrými společnými publikacemi, týkajícími se prenatální kardiologie a arytmologie.

Motolské pracoviště má velkou výhodu ve vysoké organizaci práce. Ta v GOSH někdy pokulhává. Částečně díky složité organizaci při podstatně více fluktuujícímu personálu v Británii, složitosti velmi početných multidisciplinárních týmů, ale také díky „neposlušnosti“ pacientů. Časté rušení termínů vyšetření, obtížné cestování z velkých dálek, často i nemožnost se jazykově domluvit (GOSH platí překladatele do sto osmdesáti jazyků) je jen malý výčet ze všech problémů, se kterými se denně v GOSH potýkáme. Perličkou je jistě obtížnost domluvení termínů před devátou hodinou ranní, kdy je dražší cesta metrem...

Rád vzpomínám na relativně jednoduchou organizaci termínů vyšetření, hospitalizací, ale i relativní jednoduchou organizaci urgentní operace srdce u novorozeného dítěte s vrozenou srdeční vadou. Dvě hodiny od narození do začátku operace! Pro Británii něco obtížně představitelného. Na druhou stranu oznamovat čas příchodu a odchodu do nemocnice, či dokonce platit pokutu za pozdní příchod je pro mne dnes něco absolutně nepředstavitelného a z britského pohledu skoro hraničícího se šikanou. Bez britské kultury důvěry ve svého partnera, zaměstnance či zaměstnavatele bych se dnes již neobešel a na „píchačky“ si velmi těžko zvykal. Či upřímněji, nikdy bych si nezvykl.

Vydáno: 21. 3. 2019 / Poslední aktualizace: 10. 4. 2019 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.