Už je to zas o autorských čteních a vysedávání v barech

Básník Jan Těsnohlídek mladší bude hostem speciálního vydání kabaretu EKG, které budete moci navštívit 26. dubna na naší fakultě v rámci Vědecké konference. Přečtěte si krátký rozhovor s držitelem Ceny Jiřího Ortena, jehož životopis zaujme na první pohled.


S Janem Těsnohlídkem o jeho literárních začátcích i životě současném


Jan Těsnohlídek ml.
Fotografie (a všechny fotografie
na této stránce):
archiv Jana Těsnohlídka.

Jan Těsnohlídek ml. (*1987) pochází z Krucemburku a žije a pracuje v Praze. Po maturitě vystřídal mnoho zaměstnání, krátce studoval na FF UK. V roce 2009 mu vyšla sbírka Násilí bez předsudků, za niž získal Cenu Jiřího Ortena. Od té doby založil vlastní nakladatelství a vydal další tři sbírky a jeden román, naposledy vyšla sbírka básní Hlavně zachraň sebe (2016).


Jako jeden z mála mladých současných básníků máte životopis zajímavější než „vyrostl, vystudoval filozofickou fakultu, publikoval“. Jak moc vás a vaši tvorbu zformovala zkušenost s manuálními profesemi a období, kdy jste se musel v raném věku sám živit a dělat zásadní rozhodnutí?

Měli jsme doma nepříjemnou situaci, a tak bylo jasné, že půjdu rovnou pracovat. Dělal jsem na stavbách, později v knihkupectví, po přesunu do Prahy potom v galeriích, kavárnách a fastfoodu, pro advokátní kancelář a další. Jsem za všechny ty zkušenosti rád, protože si neumím vymýšlet, takže kdybych nic nezažil, asi bych nic moc nenapsal. Ne, že bych psal o práci, ale takový ten běžný život a do práce z práce, to je patrné v textech už od první sbírky. Myslím, že jsem dík tomu rychleji dospěl, ale těžko říct, zda je to dobře, nebo špatně. Je to, jak to je, člověk si většinou okolnosti, ve kterých žije, moc nevybírá.

Vaše literární začátky jsou možná ještě silněji než s ortenovkou spojeny s rozruchem a bohatou diskusí kolem vaší Rasistické poezie z konce roku 2010, v níž jste se velmi provokativně stylizoval. Jak se na ni a na to, co následovalo, díváte zpětně?

Myslím, že to nedopadlo tak špatně. Jednak bylo dobré, že tato báseň nevyšla poprvé až ve sbírce, ale byla otištěna v literárním časopisu Tvar jako moje odpověď na to, co je podle mě angažovaná poezie, což byla odpověď legitimní, protože ten text je velice angažovaný. Je fakt, že ta stylizace byla hodně na hraně a dík básni Rasistická poezie jsem zažil spoustu podivných situací. Je třeba si říct, že v roce 2010 i v roce 2011, kdy sbírka Rakovina vyšla, byl rasismus i nacionalismus považovány za něco naprosto nevhodného a přežitého. Kdybych tu báseň napsal dnes, dala by se považovat za hodně tendenční. Zároveň by obsah v dnešní době asi nikoho moc nezaskočil, a báseň by tak nevedla k diskusi (myslím teď spíše diskuse s posluchači na autorských čteních než na poli literatury).

A v kontextu současné migrační a uprchlické krize? Nemáte pocit, že jste něco předjímal?

Ano, když se na to dívám zpětně, mám pocit, že jsem to zlo, které ve společnosti je, viděl daleko dříve, než se začalo naplno dostávat ven, z čehož však upřímně žádnou radost nemám, byl bych radši, kdyby to tak nebylo.

Zdravíte se dnes s J. F. Typltem, jehož sbírku jste tehdy demonstrativně spálil?

Žil jsem poslední víc než čtyři roky v Polsku a ani dřív jsme se nijak nepotkávali. Nicméně kdybych ho někde viděl, rozhodně bych ho pozdravil. To gesto nebylo úplně vhodné, ale vyšlo z okolností, rozhodně to nebyla nějaká připravená performance. Zároveň je třeba říct, že to gesto neodkazovalo k diskusi o Rasistické poezii, ale mělo spíš osobní charakter. Přátelé z nás asi už nebudou.

Kam se z vašeho pohledu stočil problém angažované poezie a debata o ní, která probíhala zhruba od doby, kdy jste prvně publikoval? Sledoval jste ji dál?

Ano – danou debatu vyvolala sbírka Násilí bez předsudků a následné reakce na ni. Osobně jsem to ale moc nesledoval, protože nejsem literární vědec ani teoretik a tohle bylo téma pro ně, ne pro mě.

Vím, že se zdráháte být vnímán coby generační hlas, přesto se zeptám: Co ve vaší generaci výrazně rezonuje? Vnímáte nějaký sjednocující, nadosobní pocit, nebo je vše beznadějně individualisticky rozdrobené?

Ono je těžké mluvit za nějakou generaci, když jsou ve společnosti tak velké sociální rozdíly. Nicméně moje texty ve spoustě lidech rezonují a to, o čem píšu, je jim velice blízké, což mě samozřejmě na jednu stranu velice těší, na druhou stranu to tak moc fajn není, protože moje tvorba není příliš veselá.

Když jsem vás viděl recitovat, zaujalo mne, jak jste dramaticky odhazoval papíry s přečtenými verši...

Jaj – kdy to bylo? Už pár let čtu prakticky výhradně z knížek, takže si na takovou situaci ani nevzpomenu.

V rozhovorech často mluvíte o cestování, toulání se po ulicích, pití, barech. Kdy jste byl naposledy na tahu? Nebo jste se už usadil?

Už jsem se usadil v Polsku, ale v nedávné době jsem se rozvedl, tak poslední měsíce jsou zase spíše ve znamení ježdění po Čechách, Slovensku a Polsku, autorských čtení a vysedávání v barech. Nicméně věřím a doufám, že se brzy usadím, takhle se nedá žít moc dlouho.

S čím přicházíte do Motola?

Představím asi především nejnovější sbírku Hlavně zachraň sebe, ale je možné, že přečtu i nějaké ukázky ze starších knížek. Záleží na tom, kolik dostanu prostoru.

Vytvořeno: 13. 4. 2017 / Upraveno: 4. 2. 2019 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.