Květ a list mají léčebný účinek

S Davidem Vávrou o pražském metru, Bibli a postmodernismu v architektuře


Akad. arch. David Vávra je architekt a herec. Absolvoval ČVUT a AVU; jako architekt působí především v Praze a okolí. Je spoluzakladatelem divadla Sklep, spolu s Milanem Šteindlerem protagonistou České sody a spoluautorem a průvodcem televizního seriálu Šumná města.


Jakou máte nakonec roli ve stavbě linky D pražského metra?

Stanice jsou architektonicky hotové už deset let. Byl jsem osloven, abych se stal autorem výtvarného řešení. Byl by to ale příliš veliký úkol a vyvolalo by to příliš nenávisti. Tak jsme s hlavním městem Prahou, pražským Dopravním podnikem a Metroprojektem vypsali soutěž na řešení jednotlivých stanic a já jsem se stal předsedou poroty a jakýmsi mediátorem, prostředníkem mezi zadavatelem a účastníky.

Z výrazu stanic jsem měl dojem, že se nejedná o jednu trasu. Nejprve jsme je vyčistili, že dostaly takovou až sterilní podobu, a vzájemně je přiblížili. Každá stanice má být světlo na konci tunelu – jsou pozitivní, světlé. A na toto volné, našepsované plátno otiskli výtvarníci svůj záměr. Komise, ve které převažovali výtvarníci nad inženýry, potom vybrala návrhy pro pět stanic, a ty se už začínají realizovat. Budou to stanice, jaké jsme zvyklí vídat v západní Evropě – silná výtvarná díla.

Je to nutně špatně, když jsou stanice rozdílné?

V Praze máme tradici, že si stanice, které vypadají dobře, jsou velmi podobné. Možná až hodně. Metro A považuju za jednu z nejlepších tras. Jsou v něm jenom různobarevné plechové puklice, vpouklé a vypouklé. Proto jsme chtěli, aby také trasa D byla alespoň něčím svázaná.

Budou tam nějaké zajímavé nové moderní prvky?

Metro bude řízeno automatem, na každém nástupišti bude skleněná stěna a souprava zastaví přesně tam, kde se v této stěně otevřou dveře. Prosklená stěna a její označení bude silný nový prvek. Příjezdem metra do stanice se bude měnit její barevná světelná atmosféra. Bude to výtvarný, ale i informační prvek. To metro bude hodně současné.

Měli jste i nějaký konkrétní vzor?

Není to tak, že bychom se opičili… (úsměv) Ze Západu přišlo, že metro by mělo být svobodné, veřejné místo, kde se může uplatnit umění nepodléhající ani komerčnímu, ani stranickému diktátu. Mělo by člověka vytrhnout z nudy – ale neurazit ho.

Pražské metro muzikantům a divadelníkům dosud zdá se moc nepřeje… Na rozdíl třeba od pařížského metra, které jich je plné…

Pařížské metro má trochu jiný charakter. Většina byla vybudovaná koncem secese a historismu. Stanice jsou si podobné, většinou obložené keramikou, zdobené nápisy, vstupy jsou litinové. Není tak sevřené, proto dává takový prostor, přestupy jsou dlouhé a pouliční umělci baví lidi, aby to nebyla taková nuda.

Jak na vás působí prodloužení áčka z Dejvic do Motola? A konečná stanice?

Vnímám určitou rozdílnost. A to i v označení jednotlivých výlezů ze stanic – to bude v déčku tedy taky. Když jsem Motol nedávno navštívil, fascinovalo mě, jak jsem vystoupil přímo do nemocnice.

Budete u nás vystupovat v literárním kabaretu a v této souvislosti nemohu nezmínit starší, ale nezapomenutelné představení divadla Sklep Bible. Jak jste dostali ten nápad?

Kolega Tomáš Hanák reagoval na jeden díl Katovny slovy, viděli jste to, oni snad rozeberou i Bibli? A já na to, počkat, to uděláme my, a dřív. Bylo to jediné představení, které jsme nezkoušeli, jenom jsme si něco připravili, rozdali role a sjeli to načisto. A víceméně tak to zůstalo. Náhoda šťastné chvíle.

Jaké jste měli nejzajímavější ohlasy? A co přesně na toto představení říkal váš pan farář?

Náš pan farář, bohužel už nebožtík, mě objal, a říkal mi, Davide, mám tě rád, ale… On to vypnul ve chvíli, kdy Macháček říká, že je tam Hospodin, ale žádná hospodyně! Tak jsem mu řekl, měl jste se koukat do konce, protože trest potom přijde…

Neděláme si ale legraci z Bible, ale z jejích vykladačů. Studenti bohoslovecké fakulty to milovali – jako takovou tu lehce zakázanou, nesvatou srandu. Která ale není zlá. Humor má totiž tu vlastnost, že když ho děláte se zlým úmyslem, pozná se to. Nesmíte si jím řešit žádnou zlobu – někomu to tak ale přesto může připadat.

Co na představení říkali protagonisté katovny?

Jan Rejžek se přišel podívat. Ale neříkal nic – co by taky mohl? Řečeno tam bylo všechno, nebo ne?

Je v architektuře místo pro humor?

Každá lidská činnost je pouze lidská a pozemská. V každém, i tom nejpatetičtějším díle, je člověk, cosi nedokonalého – a tu nedokonalost může někdo vnímat jako humor.

Jsou domy, které jsou naschvál poťouchlé a rozverné. V době postmodernismu – která už naštěstí odezněla – se schválně sesypávaly různé architektonické a historické prvky. Na antický sloup posadili empírovou hlavici se secesní volutou a tak podobně.

Nějaký příklad?

Židovský architekt Cvi Hecker postavil Spirálový dům, ve kterém použil všechny možné prvky, které ho napadly. Nestanovil si žádné meze, žádný kánon, a přivedl postmodernismus ad absurdum: jsou tam i nedoomítnuté plochy a odhalené kusy konstrukcí. Bizarní. Vyznačil tak konec slepé uličky postmodernismu v architektuře. Někomu se v tom domě ale může dobře bydlet, protože přináší zcela nevšední zákoutí – pro každého jiná, každý si může vybrat svoji část, která mu přináší blaho. Celek je ovšem naprosto disharmonický.

A vyžaduje asi zvláštní typ osobnosti, které to nevadí…

Každý dům si najde svého obyvatele – protože ho vytvořil člověk, s jehož smýšlením se vkus tohoto obyvatele protne. I u takhle extrémních věcí.

A v Česku?

U nás nabídl postmodernismus určitou bohatost a inspiraci v době panelákové šedosti. V osmdesátých letech se architekti snažili prosadit nějaký postmodernistický prvek za každou cenu. Znám trafostanici, za nádražím Libeň, na které je antický tympanonek s prázdným oknem. Tenkrát to bylo vítězství, na které jsme se jezdili koukat, dneska k pousmání. A špatný humor je třeba protažení dálnice Václavským náměstím.

A když se projeví něco, co se spíše projevit nechtělo?

Nechtěný humor, to jsou třeba některé projevy vesnické architektury. Všelijaká přepracování a domácí verze šumperáku. Typickou stavbou u nás na vsi je veliký žlutý dům, za ním stojí žlutý menší domeček, pak ještě menší pergola a nakonec bazén. Čtyři měřítka postupně klesají, jako kdyby majitel měl pocit, že je to tak krásné. Ale vlastně to vypadá strašně směšně.

Někde na východě nebo jihu Evropy si vesničané postaví fasádu a hrubou stavbu domu, jehož velikost má ohromit kolemjdoucí, ve skutečnosti ale bydlí v malém domečku na zahradě…

… nebo místní zbohatlíci dokážou snést do svého domu tolik mědi nebo vzácných materiálů, reflexních nerezů, že je to směšné na vzdálenost dvou kilometrů.

Jak pracujete s potřebami a psychologií zadavatele, který od vás chce postavit rodinný dům?

Architektura je služebná, člověk si nestaví pomník, ale měl by se vcítit do potřeb objednatele a používá k tomu svoje výtvarné cítění. Samozřejmě existovali architekti, kteří na potřeby objednatele kašlali, ten se do domu nenastěhoval, a přesto vytvořili zásadní mezníky – tato cesta je mi ale vzdálená. Raději z estetického stanoviska ustoupím, abych uspokojil touhu objednatele. I když se na jeho vilu balkon nehodil, ale on po něm celý život toužil, dal jsem ho tam. Třeba neharmonicky.

Přestavoval jste dům, který jste navrhl třeba před desítkou let?

Ano, nyní se na to chystám… Je to budova městské knihovny v Hradci Králové, u které se zjistilo, že její chod je jiný, než jsme si na začátku představovali. Sedačky na půdorysu vlnovky, které jsem pokládal za největší šperk, začaly být na obtíž.

Z praktického hlediska?

I z duševního… Atmosféra tohoto prvku se nesžila s pocitem lidí, kteří tam pracují. Myslím ale, že estetiku a praktičnost nelze oddělit. Často se ukazuje, že to, co nefunguje srdcem, nefunguje ani prakticky. A srdce dokáže smazat mnoho nepraktických věcí: lidem nevadí, že tady přes tu krásnou věc trochu zakopnou, nepohodlně si na ni sednou, protože ji mají rádi. Evidentní nepraktičnosti se ale snažím odbourat už na samém počátku úvah.

Má architektura léčebný účinek?

Brýle mají praktický léčebný účinek, cigareta má léčebný účinek radosti, byť přináší i negativa. Proporce tohoto altánku má léčebný účinek, květ a list mají léčebný účinek harmonie… skladba židlí za sebou, stolů za sebou, domů, aut… Vše, co člověka dokáže duševně naplňovat radostí. Vlastně nevím, co může léčebný účinek nemít.

Fotografie na této stránce: Divadlo Sklep

Vydáno: 9. 9. 2020 / Poslední aktualizace: 9. 9. 2020 / Odpovědná osoba: Mgr. Petr Andreas, Ph.D.