Prof. MUDr. Jakub Otáhal, Ph.D., z Ústavu patologické fyziologie bude mít na Vědecké konferenci 2. LF UK přednášku s názvem Nové možnosti neurozobrazení v lokalizaci epileptogenní mozkové kůry u malformací kortikálního vývoje. Právě epilepsii a její léčbě věnuje již mnoho let své výzkumné úsilí. Po studiích na 3. LF UK se stal členem Oddělení vývojové epileptologie na Fyziologickém ústavu AV ČR, kde v letech 2002–2019 působil jako zástupce vedoucího. Rovněž působil na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra, konkrétně na Katedře biomedicínských oborů. V roce 2019 postupně přesunul na 2. lékařskou fakultu. Když nezkoumá buněčné a molekulární pochody podílející se na vzniku epilepsie, rád jachtí nebo se potápí.
Delší dobu se věnujete mezioborovému projektu Epileptologického výzkumného centra – EpiReC. Můžete nám ho představit?
Diagnostika, léčba a samozřejmě i výzkum epilepsie vyžaduje opravdu multidisciplinární přístup. Společně s prof. Jiruškou jsme opravdu dlouhá léta spolupracovali s přednosty neurologických klinik FN Motol prof. Marusičem a prof. Krškem. Vznik EpiReCu nám ale umožnil tuto spolupráci ohromně zefektivnit a fokusovat společné úsilí tím správným směrem. Ještě musím zmínit kolegy z ČVUT, kteří se opravdu velmi významně podílejí na naší práci. Na otázku, co je EpiReC, bych možná jednoduše odpověděl: super parta nesmírně chytrých a nadšených lidí, kteří se svojí prací snaží zlepšit život lidem s epilepsií, někdo výzkumem, druhý třeba přenosem nových poznatků do kliniky a třetí třeba tím, že s pacienty jde na nordic walking.
Téměř dvacet let jste působil ve Fyziologickém ústavu AV ČR, než jste se stal technologickým skautem a poté přednostou Ústavu patologické fyziologie na 2. lékařské. Jak se obě instituce ve výzkumu epilepsie doplňují?
Když o tom tak přemýšlím, bude to asi dokonce o něco déle. Na akademii jsem začal docházet jako student třetího ročníku medicíny, takže tak asi v roce 1996. Stárnu… Ale zpět k otázce, Fyziologický ústav má opravdu významnou historii v oblasti výzkumu epilepsie. Zakladatelem experimentální epileptologie byl v polovině minulého století prof. Servít a se svými žáky významně ovlivnil náš obor.
Oddělení vývojové epileptologie ústavu se nadále zaměřuje na vývojové aspekty vzniku epilepsie, je zde kromě výborných odborníků perfektní přístrojové zázemí, takže spolupráce je velmi přínosná. Pokud se podíváme na autory publikací, zjistíme, že 2. lékařská s Fyziologickým ústavem spolupracuje dlouhá léta. Najdeme zde známá jména jako prof. Komárek, prof. Brožek, prof. Hort a další. Ostatně všichni tři zmínění přednostové – Marusič, Kršek a Komárek – prošli ve své kariéře také Fyziologickým ústavem. Měl bych ale zmínit ještě prof. Pavla Mareše, který byl dlouhá léta vedoucím oddělení vývojové epileptologie, pak dokonce ředitelem ústavu a na 2. lékařské vyučuje fyzioterapeuty. Ten nás opravdu všechny významně ovlivnil a letos oslavil 85. narozeniny.
Proč právě epilepsie? Nejen v Česku okolo ní a její léčby panuje stále mnoho mýtů a předsudků, včetně přístupu k pacientům.
Víte, každé onemocnění má svá tajemství a nechtěl bych žádným způsobem tvrdit, že je epilepsie důležitější než jiné patologie. Mě vždy zajímal mozek, od začátku medicíny jsem stážoval na neurochirurgii u prof. Beneše v Ústí nad Labem. Nejdříve jsem začal „studentským výzkumem“ cévních mozkových příhod, kde si mne všiml prof. Mareš. Nabídl mi, abych začal docházet na akademii. Výzkum epilepsie mě očaroval, protože je mnoho příčin od strukturálních, genetických či funkčních. Epilepsie má mnoho projevů. Celé je to nesmírně složité a to mě fascinuje dodnes.
Máte pravdu, že o epilepsii koluje mnoho předsudků a různých nesmyslů, ale je to dáno asi právě komplexností této „svaté nemoci“. A my, kteří se výzkumem epilepsie zabýváme, cítíme povinnost šířit osvětu například tím, že hlásáme, co napsal již Hippokrates z Kosu ve své knize: „Epilepsie není o nic víc svatá než každá jiná nemoc, stejně tak má i epilepsie svoji příčinu.“
Když zrovna nezkoumáte molekulární pochody podílející se na vzniku epilepsie, rád jachtíte. Baví vás překonávat přírodní živly?
To jste mě překvapila! Ano, máte pravdu. Voda, vítr… tím se bavím odmalička, a když říkám odmalička, upřesním, že v podstatě od návratu z porodnice. Můj otec byl vášnivý potápěč, takže první lekci mi uštědřil hned při prvním koupání. S přístrojem jsem se potápěl odnepaměti, dokonce mi táta vyrobil malou tlakovou láhev. Pak jsem začal jachtařit na moři a poslední léta nás celou rodinu úplně pohltil kitesurfing. Létáme na vodě s tažnými draky, moji synáčci dělají různé akrobatické krkolomnosti a je to prostě fantastické.
Ale trochu jste mi tou otázkou nahrála. Já jsem se naučil, že živel se překonat nedá. Co mě tyto koníčky naučily, je obrovská pokora k přírodě a hlavně trpělivost. S živlem, tedy vlastně přírodou, nejde přeci „bojovat“! Musím poznat jeho principy, naučit se jeho sílu využít ve svůj prospěch, předvídat a připravit se na nebezpečné situace. Včas posoudit, že je lepší schovat se do bezpečí, ale „bojovat“ s živlem je podle mého názoru absolutní hloupost. A to asi platí i o mojí práci, nechci s epilepsií „bojovat“, chci ji pochopit.
