O podvodech ve vědě

Bezpochyby významná část společnosti se domnívá, že vědci jsou altruisté, kteří dnem i nocí pracují na tom, aby lidstvo bylo zdravější, životní prostředí čistší, auta bezpečnější, energie levnější a aplikace v mobilních telefonech se nezasekávaly. To druhé nepochybně platí, to první s velkou výhradou. Věda je totiž ve skutečnosti obrovský byznys, který zaměstnává miliony lidí po celém světě, a ti spolu navzájem soutěží o miliardy (nejen dolarů a eur, ale i korun!) na svůj výzkum i své mzdy. Tato soutěž je pochopitelně (stejně jako ve sportu) velmi užitečná, ale jen pokud se vede (opět jako ve sportu) poctivými prostředky. Když posloucháme či čteme o špičkových výsledcích amerických, britských či třeba moravských vědců, nesledujeme závod nadopovaných soutěžících, kteří budou o pár let později odhaleni jako... třeba jako vítězové Tour de France z přelomu tisíciletí...?

Podvody ve vědě se dějí. Možnost ovlivnit výsledky ve prospěch své hypotézy, zvýšit atraktivitu vlastních dat pro vědecký časopis či poskytovatele grantu nebo sponzora je natolik lákavé, že jedinec s nižším morálním standardem prostě neodolá. To je fakt. Jak na to ale vědecká komunita může přijít, jak může zareagovat a jak společensky nebezpečné takové podvody a podvůdky jsou?

... následuje úprk dalších spoluautorů a časopis nakonec
stahuje článek torza autorského kolektivu.
Screenshot: the-scientist.com.

Vědecký svět používá tradičně (třebaže ne exkluzivně) k posuzování kvality výsledku vědecké práce (a třeba i pro posuzování nových projektů grantovými agenturami nebo hodnocení jednotlivců ucházejících se o různé vedoucí pozice) tzv. peer-review proces. Zjednodušeně řečeno, výsledky jednoho vědce či vědkyně hodnotí anonymně jejich kolegové ve stejném oboru. Ve většině případů dokonce zdarma, neb je to považováno za službu vědecké komunitě, kterou někdy každý potřebuje, a proto ji recipročně musí poskytovat. A už jsme u prvních problémů: poctivě zkontrolovat a posoudit novost a kvalitu článku či projektu zabírá čas a toho máme všichni málo: navíc vědeckých výsledků a jejich publikací takřka exponenciálně přibývá. Špičkoví vědci nemohou věnovat veškerý svůj čas peer-review, neboť by nedělali nic jiného a záhy by nebyli špičkovými vědci. Toho využívají různé pochybné časopisy, proces peer-review si ohýbají, či přímo obcházejí, a umožňují tak publikovat podprůměrná a nezajímavá data. Aféra s predátorskými časopisy z poslední doby to dobře dokládá.

Zabývejme se v tuto chvíli ale jiným problémem: Jak si můžete ověřit, že výsledky, které vám váš kolega z druhého konce světa předkládá k posouzení, jsou poctivě získané? Že si neupravil výsledky, nezamlčel data, která se nehodí do jeho hypotézy, nebo si dokonce celý výzkum nevymyslel? O tom, že toto vše se děje, se dozvídáme z případů, kdy vědecký časopis takzvaně „stáhl“ některý ze svých dříve publikovaných článků – tzv. retraction. A specialisovaný server Retraction Watch nám nabízí spoustu „kouzelných“ historek: příkladů vědeckého podvodu a jejich odhalení. Bohužel až na výjimky relativně triviálních podvodů opakovaných toutéž osobou (např. zatvrzelý japonský biolog, kterému časopisy stáhly postupně 30 článků kvůli prokazatelné manipulaci s daty, obrazovým materiálem i např. opakovanému použití téže fotografie elektroforesového gelu v různém kontextu a různých článcích…) je cesta od článku přes podezření až k průkazu a stažení z časopisu komplikovaná.

Jako třeba v případě autora z jedné z předních německých univerzit, kdy podezření z manipulace s daty v jeho článku v Nature Medicine o úspěšné protinádorové vakcinaci dendritickými buňkami vedlo k vyšetřování a nakonec stažení článku – po tři a půl roku trvající Odyseji. Vyšetřování spustil fakt, že v jiném z autorových článků byl nalezen obrázek, který měl dokumentovat výsledek experimentu, ale byl ve skutečnosti stažený anonymně z internetu. Časopis sám má jen omezené možnosti vyšetřovat – může ale upozornit příslušnou instituci a ta by měla spustit vyšetřování sama. V tomto případě zafungoval institut „vědeckého ombudsmana“ příslušné univerzity, na kterého bylo možno se obrátit a požádat o zahájení vyšetřování.

Někdy však podezření pojme jeden ze spoluautorů či přímo vedoucí skupiny – a využije služeb „soukromého vyšetřovatele“, aby vše v rámci jeho vlastního pracoviště vyšetřil. Následně pak příslušný renomovaný vědec stáhl dva své články v prestižním časopise a obvinil z manipulace s obrazovou dokumentací jejich prvního autora, svého postdoka. Jindy naopak vyšetřování spuštěné jedním ze spoluautorů odhalí závažná provinění proti etice vědecké práce při vedení prací na projektu: pak následuje doslova úprk dalších spoluautorů a časopis nakonec stahuje článek torza autorského kolektivu.

Podvody se samozřejmě neomezují jen na přírodní či lékařské vědy. Významný německý sociolog musel stáhnout své dva články poté, co nezávislá statistická analýza označila jeho výsledky doslova za „too good to be true“, neboli dokázala, že řada jím provedených experimentů (či spíše „experimentů“) měla vyfabrikované výsledky.

Na Retraction Watch existuje i česká stopa: ikonický příběh českého vědce, dvě dekády udržujícího mýtus svého objevu publikovaného v časopise Nature (mezitím retrahovaném britskými spolupracovníky) a nakonec přichyceného in flagranti, jak se pokouší vyměnit pod rouškou tmy vzorky v lednici svého pracoviště, patří mezi klasiky oboru – prostě něco jako Hitchcockovo Vertigo!

Zajímalo by vás, jak se mezi spoluautory vědeckého článku dostane osoba jménem Stronzo Bestiale nebo Galadriel Mirkwood? První je fiktivní osoba velmi nelichotivého jména, druhá je skutečná – leč jiného živočišného druhu, konkrétně pes... V obou případech k jejich stvoření, resp. použití vedla autory prestižních článků frustrace. V prvním případě z opakovaného odmítání článku jedním časopisem za druhým (kolik „absolutních debilů“ bychom už museli přidat k našim spoluautorům, že?). V druhém případě chtěla světově respektovaná imunoložka upozornit na fakt, že se časopisy ve skutečnosti nezajímají o skutečný autorský přínos jednotlivých spoluautorů (a autor tohoto přehledu si považuje za čest, že mu o tom kdysi osobně vyprávěla!).

Hrozí „usvědčenému podvodníkovi“ ve vědě podobné sankce jako ve sportu – tedy několikaletý či přímo doživotní zákaz činnosti? Oficiálně nikoli, jeho vědecký životopis by však měl být natolik pošramocen, aby jej už nikdo nezaměstnal... bohužel, první zmiňovaný příklad ukazuje, že třicetinásobný rekordman ve stažených článcích stále pracuje v oboru! Pochopitelně však ne ve špičkových institucích, ale jistě „učí“ svému přístupu dále. Ale hrozí i závažnější důsledky než jen konec kariéry ve vědě. Bývalý vědec americké univerzity pracující na vývoji vakcíny proti HIV byl (po prokázání vědeckého podvodu) obviněn a odsouzen za zneužití grantových prostředků na pět let do vězení a k zaplacení více než sedmi milionů dolarů zpět NIH.

Příběh vědeckých podvodů se tedy zdá končit happy-endem: podvodníci jsou odhaleni, jejich kariéra zruinována (tedy... většinou) a hrozí i vězení! Jenže... kolik případů se skutečně odhalí, kolik whistleblowerů zvedne hlas a upozorní na možný podvod, kolik doktorandů a postdoků se cítí být okolnostmi tlačeno k dodání výsledků podporujících hypotézu projektu, kolik vědců stresuje blížící se konec grantu a výsledků se nedostává...? A to pořád mluvíme jen o situacích, kdy peer-review probíhá řádně a kde se jedná o výsledky, které přitahují pozornost. Kolik podvodů a podvůdků probíhá v podprůměrných časopisech, ve kterých se publikuje jen proto, aby se publikovalo? Naštěstí tyto nepoctivé výsledky aspoň neovlivňují další směřování vědy ani nevyvolávají plané naděje na vyléčení zatím nevyléčitelného. Dokáže se do budoucna, s dalším plošným rozmachem vědecké práce, vypořádat akademická komunita samostatně s případy nečestného chování ve výzkumu? Anonymní průzkum uskutečněný v roce 2013 v Belgii přinesl opravdu zajímavá zjištění: respondenti (vědečtí pracovníci na lékařských fakultách) uvedli, že téměř polovina z nich byla svědkem odstranění dat nepodporujících hypotézu výzkumu, či přímo jejich falšování (těch, kteří připustili, že sami data upravovali, bylo významně méně). Skutečně podvádí polovina z nás...?

Prof. Jan Trka,
proděkan pro vědu, výzkum a doktorské studium
a organizátor Vědecké konference


Panelová diskuse v rámci naší Vědecké konference ve středu 20. 4. se bude výše zmíněnými otázkami zabývat. Diskutovat budou prof. Václav Hořejší (ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR), doc. Michal Kubát (proděkan pro vědu FSV UK) a dr. Martin Rychlík (etnolog a vědecký novinář Lidových novin).

Vytvořeno: 11. 4. 2016 / Upraveno: 11. 6. 2018 / Mgr. Petr Andreas, Ph.D.