Historik umění prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph.D., prorektor pro tvůrčí a ediční činnost Univerzity Karlovy, který působí na Katolické teologické fakultě a Filozofické fakultě UK, měl být jedním z přednášejících letošní vědecké konference. O čem chtěl mluvit a nad čím se zamýšlí v těchto dnech?
V dubnu jste měl vystoupit jako jeden z hlavních řečníků v rámci Vědecké konference na 2. lékařské fakultě. O čem jste se medikům, doktorandům a další fakultní veřejnosti chystal přednášet?
Moje přenáška měla být na téma Smrt a její reflexe ve výtvarném umění. Chtěl jsem se zabývat sociokulturními aspekty smrti, jako jsou pohřební rity, počínaje Egyptem, posmrtnou reprezentací, kterou představuje pohřeb a hrob a tzv. Castra doloris, což jsou příležitostné dekorace při pohřbech králů, šlechty či vysokých církevních hodnostářů. Pozornost jsem chtěl soustředit také na symboly Vanitas a na výzdobu královských pohřebišť (např. St. Denis v Paříži), hřbitovů a márnic, a na typologii náhrobků.
Pokud se naše konference uskuteční na podzim a vy se jako přednášející zúčastníte, bude to s touto přednáškou?
Ano, doufám, že se přednáška uskuteční a zvláštní pozornost bych chtěl věnovat vlivu morových epidemií na tématiku výtvarného umění, což nabývá na aktualitě v současné virové epidemii. Budu hovořit jak o Triumfech smrti (např. na Campo sancto v Pise), tak i o svatých přímluvcích. Ale bude to optimistické.
Lze najít nějakou paralelu mezi zobrazováním smrti ve středověkém umění, kterým se dlouhodobě zabýváte, a tím, jak smrt vnímají lékaři, medici, zdravotníci obecně?
Středověk věřil, že smrtí nic nekončí, že je to jenom brána do věčnosti. Smrt byla brána jako důsledek dědičného hříchu prarodičů. Člověk po smrti stane před tzv. parciálním soudem a duše zemřelého půjde rovnou do nebe, pekla nebo bude až do Posledního soudu setrvávat v očistci, jak to krásně vyjádřil Dante ve své Božské komedii. Středověký člověk se snažil „rytieřovati“ na tomto světě, aby dobrými skutky získal život věčný. A to platí dodnes. A živí se mohou modlit za ty zemřelé, jejichž duše přebývají v očistci. Mohou také zřídit oltář, založit špitál, kostel či klášter jako tzv. záduší. Myslím, že si vůbec neprotiřečí se současnou medicínou. Obdivuju víru sv. Františka z Assisi, jenž nazval smrt svojí sestrou a přitom měl hluboký vztah k člověku a zvířatům, jak ukazuje jeho kázání ptákům. Ano, řada světců a lidí prodchnutých vírou ve věčnost se prostě smrti nebojí. I řada lékařů dnes je přesvědčena, že smrt postihuje tělo a duše odchází do věčnosti, to je samozřejmě i otázka víry. Mám velikou úctu k lékařům, kteří svojí odborností oddalují ono „spění“ ke smrti, jak to bylo vyjádřeno na slavné Klimtově alegorii Medicíny z roku 1899 ve foyeru lékařské fakulty ve Vídni.
Jaké jsou symboly smrti dnešní doby, v umění i mimo něj?
V průběhu staletí se vyvinul zvláštní námět Vanitas vanitatis (Marnost nad marnost), jehož součástí bývá lebka, zhasnutá či zlomená svíce, chlapec vytvářející brčkem bubliny – tzv. Homo bula, přesýpací hodiny či tzv. urobos – had požírající si vlastní ocas. Řada lidí má smrt spojenou s křížem na hřbitovech, ale ten nikdy nebyl symbolem smrti, ale naděje, protože zemřeme-li s Kristem ukřižovaným, tak budeme mít s ním naději na život věčný.
Mám dojem, že otázka umírání a smrti je v naší společnosti do značné míry stále tabuizována. Myslíte si, že se to nějak mění nebo bude měnit v souvislosti s nynější koronavirovou pandemií? Kdy denně sledujeme počty zemřelých s nemocí COVID-19 u nás i ve světě; diskutujeme veřejně o tom, jaká čísla úmrtní jsou ještě nízká a jaká už ne; srovnáváme počty zemřelých na jiné diagnózy nebo rozebíráme, zda by určitý člověk brzy zemřel i bez koronaviru kvůli pokročilému věku či jiné nemoci…
Kéž by se to změnilo a člověk se trochu zamyslel sám nad sebou. Prožívejme život plně, čestně, s tím, že vydáváme ze sebe to nejlepší, čeho jsme odborně schopni, je to naší povinností vůči bližním, neboť pak „smrt již nemá práva“, jak je to vyjádřeno v jedné slavné písni. Velké poděkování všem lékařům, zdravotnímu personálu a v neposlední řadě těm, kteří se snaží nalézt léky na nemoci těla i duše. V Písmu je psáno, že není na tomto světě nic skrytého, co by nemělo vyjít na světlo, proto bádejme a pomáhejme lidem, aby bylo co nejméně obětí koronaviru i dalších nemocí, neboť život každého člověka je jedinečný. A nebojme se… jak říkali naši předkové: „Hospodin s námi, kdo proti nám…“
Jak vy osobně situaci kolem nového koronaviru vnímáte? Jak vás omezila, ovlivnila nebo zasáhla? Nacházíte na tom všem naopak nějaká pozitiva?
Já věřím ve vynikající úroveň naší medicíny a vím, že lékaři a zdravotní personál činí vše, co je v jejich možnostech, a to mě naplňuje optimismem. Stejně tak jsem přivítal počáteční kroky státních úřadů. Co mi chybí, je přímý kontakt se studenty. Vůbec se „nenudím“, pracuji ještě intenzivněji, připravuji pro distanční výuku týdně pět přednášek. Pozitivum obecně vidím v aktivitě a ohleduplnosti lidí i v tom, že máme čas se zamyslet více nad vlastním konáním. Jiří Langer v knize Devět bran hovoří o životě ortodoxních židů v drsném prostředí bývalé Haliče a na jejich příbězích ukazuje, že tam, kde je vnitřní duchovní radost, někdy okořeněná „malými“ hříchy, tam není místa pro zasmušilost, smutek a nemoc. Vždyť například díla Mistra Třeboňského oltáře či díla Michelangelova vznikala v době, kdy Evropu sužoval mor. Tvořme, bádejme, povzbuzujme klesající a pomáhejme bližním… to je cesta. A těším se, že se uskuteční moje přednáška v rámci Vědecké konference na 2. lékařské fakultě, mám ji připravenou.
Děkuji za rozhovor.
Foto: archiv prof. Jana Royta
