Prof. RNDr. Ladislav Dušek, Ph.D., biostatistik, šéf Ústavu zdravotnických informací a statistiky a profesor na Přírodovědecké a Lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Specializuje se na matematickou biologii, biostatistiku, analýzu a hodnocení biologických a klinických dat, aplikaci statistických metod v biologii a medicíně, prediktivní onkologii a epidemiologii, zdravotnickou informatiku, aplikaci informačních technologií v medicíně, architekturu IT infrastruktur pro hodnocení zdravotnických intervencí nebo hodnocení kvality léčebné péče. Je mimo jiné voleným členem vědecké rady EU sítě TRANSCAN ERA-NET on Translational Cancer Research, členem výborů České onkologické společnosti ČLS JEP a Společnosti pro gastrointestinální onkologii ČLS JEP nebo zakladatelem a předsedou programového výboru pravidelné evropské konference European Colorectal Cancer Days. Je držitelem několika prestižních národních a mezinárodních ocenění, členem vědeckých rad řady institucí a čestným členem čtyř odborných společností ČLS JEP.
Vaše přednáška na konferenci 2. lékařské fakulty dostala název Epidemie ve viditelných i neviditelných datech. Jaká jsou ta neviditelná data?
Epidemie covidu ukázala ve vší nahotě, že bez dat se medicína neobejde. Nikdy předtím nebyla žádná nemoc každý den vystavena takovému datovému tlaku, jako to bylo v případě covidu-19. A lidstvo za posledních deset patnáct let dostalo do rukou nástroje, které dramaticky mění způsob sdělování informací a zesilují jejich šíření v globálním slova smyslu. To, co by při šíření moru během epidemie ve středověku trvalo rok a půl a při španělské chřipce na začátku dvacátého století zabralo měsíce, dnes zvládne sociální síť z čínského Wu-chanu do New Yorku přenést za dvě hodiny. Nejsem si jistý, zda lze tyto nové moderní technologie využívat bez nějakého zneužití, a jako biolog ani nevím, jestli jsme připraveni na takový informační nátlak. S hrůzou jsem pozoroval, že kromě rychlého šíření informací, které by mohlo být pozitivní, situace vedla spíše k segregaci společnosti a k vytváření uzavřených buněk, které už ani nechtěly slyšet žádná jiná data, žádné jiné pravdy než jen tu svoji. Neviditelná data jsou proto ta, která nikdo nechtěl v těch nejvypjatějších momentech ani vidět, ani slyšet.
Upozorňuji, že to se týká mainstreamu, ne akademické obce. První takové neviditelné číslo se může týkat testování: všechno, co jsme viděli, byly počty nakažených, které pocházely pouze z provedených testů. Testy, které nebyly provedeny, nemohly ukázat žádný výsledek, na test nemohli přijít všichni, tudíž jsme nikdy neviděli reálnou incidenci covidu-19. S počtem provedených testů, který kolísal během svátků nebo o víkendech, klesalo a stoupalo i reprodukční číslo. A z takových čísel se vytvářela každodenní dogmatická komunikace, přitom ale tyto odhady nemají sílu pro každodenní zveřejňování. Velice bolestivé je také číslo „zemřel na covid“ a „zemřel s covidem“. Nedalo se zabránit dennímu publikování počtu úmrtí, přitom data hlášená z nemocnic – například na základě vystaveného úmrtního listu – byla nerelevantní a neúplná. Data o mortalitě se standardně uzavírají jednou za rok a několika týmům trvá tři až čtyři měsíce, než vše projdou a zjistí příčinu úmrtí.
Data o mortalitě v Česku nás v médiích posouvala na první příčky v úmrtnosti na covid-19, nevypovídala tedy o realitě?
Covid se na úmrtích podepsal významně, ale není pravda, že česká mortalita byla nejhorší v Evropě, ne-li ve světě, jak se často psalo. Srovnání následně ukázalo, jak moc byla z různých zemí data podhlášená. Ani jedna z extrémních poloh nebyla pravdivá. Reálné číslo bylo publikováno až v roce 2022. Bohužel jsem zjistil, že už skoro nikoho nezajímá, stalo se neviditelným.
Poslední neviditelné číslo, které bych rád ve své přednášce zmínil, se týká obložnosti lůžek. I tam probíhala debata mezi dvěma vyhrocenými extrémy. V reálném čase se do mediálního prostoru dostával aktuální počet dostupných lůžek, který se ale mění i z hodiny na hodinu, a dochází k velké diskrepanci, pokud s ním někdo špatně pracuje. Lidé nebyli schopni rozlišit absolutní počet lůžek od lůžek, která byla v tu chvíli k dispozici léčbě. V jednu hodinu ráno, ve dvě hodiny ráno… tak rychle se jejich počet měnil. Kromě covidu nadále přicházeli do nemocnic pacienti s infarktem, úrazy, mrtvicemi a život zachraňující medicínu nikdo nevypnul. Přidejme poruchovost přístrojů, velkou nákazu mezi zdravotníky a nedostatek sester. Ve velké nemocnici mohlo být ráno volných padesát lůžek, došlo k několika příjmům, které neměly s covidem nic společného, vypadla celá jedna směna sester, přijelo pět pacientů s covidem, a najednou večer bylo k dispozici lůžek pět. A druhý den ráno dvacet pět. Když všechna tato čísla vztahujete k počtu lůžek, který je nasmlouvaný na pojišťovně, což je například 125, vytvoříte úplný galimatyáš.
Jeden soubor dat se dá interpretovat různě a často dochází k jejich zkreslení, stačí se jen na graf podívat z větší nebo menší perspektivy. Není to pro vědce pracujícího s jasnými čísly někdy frustrující?
Ne, za celý svůj život se setkávám s různými formami interpretace dat a schválně nepoužívám slovo dezinterpretace. To je na vědě to hezké, ještě jsem za svůj život neviděl dokonalá data. Vždy něco chybí, existují problémy s měřením nebo pacienti nenastoupí do studie. Představte si, že vyjde klinická – velmi renomovaná – studie o nějakém fenoménu. A najednou ji nepotvrdí dvě menší a další ji zase potvrdí. Proto máme institut metaanalýz, které dávají všechna data dohromady a snaží se dojít ke konsensu. Často se mezi sebou autoři hádají na konferencích, když si jejich interpretace nad tím samým souborem neodpovídají. Někdy i různé modely sedí nad těmi samými daty různě a liší se, a logicky následují velice kritické diskuze. A to je přeci hezké! Pokud něco takového člověka frustruje, nemá ve vědě co dělat. Jestli jsem někdy něco ctil, tak je to svoboda bádání, která je pro mě svatá.
Vy ale často upozorňujete, že problém nastává ve chvíli, kdy vědecká debata přejde do mainstreamu, například do mediálního prostoru…
Úskalí v masmediální komunikaci spočívá v možném hledání konfliktů nad různými interpretacemi, které někdy vedou k osobním útokům mezi vědci, a to už pak žádná věda není. A jde o velmi zajímavou otázku pro vědce z oborů žurnalistiky, marketingové nebo mediální komunikace, co s veřejným míněním a nastavením myslí lidí dělá stávající virtuální komunikace. Osobně v ní pozoruju obrovský segregační potenciál. Uvnitř uzavřené buňky, které věří jen své pravdě a stmeluje je společný nepřítel, to už z historie známe. Nekontroverzní cesta, která vede ven, je jen jedna: výuka budoucích žurnalistů a mediálních expertů. Musí si být vědomi, jaký mají v ruce nástroj. Celé to vědecké veřejné hádání totiž mělo na veřejnost jen jediný efekt: v konečném důsledku vedlo ke ztrátě toho nejdůležitějšího, co jsme v době epidemie potřebovali. Ke ztrátě důvěryhodnosti v očích veřejnosti. Pacient musí věřit lékaři a zdravotnickému systému. Pokud je hospitalizován v nemocnici, kde ho čeká operace, a bojí se, že nejde o kvalitní nemocnici, že je to celé vylhané, nedopadne to dobře. Pacient musí věřit lékaři, což je nejcennější hodnota, kterou v České republice zdravotnictví vždy mělo. České zdravotnictví je vynikající, proto je škoda, že vědci, často i s mnoha tituly, přispěli k mediálnímu narušení tohoto obrazu.
Vidíte na základě mediálního zájmu o covid v současnosti větší zájem o studium biostatistiky?
Ne, na to je ještě brzy, stejně jako je brzy na to říct, že se s ohledem na covid zvýšil zájem o studium medicíny. Ale jednu věc nám to ukázalo, přímo se hodí říct, že nám to nastavilo zrcadlo. Pokud si stále ještě chceme říkat homo sapiens sapiens, pyšně se sapiens dvakrát, je potřeba se do toho zrcadla podívat. Nemyslím si, že západní civilizace byla na takovou pandemii připravená. Měli jsme velké štěstí, že smrtnost viru byla relativně nízká. Balancovala těsně na hraně průšvihu a něčím, co se dá ještě zvládnout, což přiživuje nejrůznější konspirační teorie. Například obsazenost kapacity intenzivních lůžek v Česku se v nejhorších týdnech zastavila přesně na možném vrcholu. Jinak by byla situace výrazně horší. Plyne z toho poučení pro resort zdravotnictví, zcela jistě i pro hygienickou službu a mělo by být nějak reflektováno. Ale to už není na mně.
Urychlil covid-19 využití některých technologických trendů v biostatistice?
Systém zpracování dat nebo využívané prediktivní modely byly z velké části publikovány již před covidem. Nové ale je, že evropská komunita, která se zabývá modelováním populačního vývoje u covidu, se sjednotila. Doporučuji webovou stránku www.covid19forecasthub.eu. Jsou na ní uveřejněné pravidelně evaluované prediktivní modely z různých států, hned se můžete podívat, jaká čísla vychází Dánům, vynikající jsou například Britové. Evropské středisko pro kontrolu a prevenci nemocí, ECDC, se posunulo v profesionalitě svých výstupů o celou generaci. Epidemiologická statistika se dostala víc do popředí.
Spíš než biostatistika se ale posunula zdravotnická informatika, velkým tématem je elektronizace zdravotnictví. Jednoznačně se ukázalo, že je třeba mít mechanismy, jak přepnout sběr dat nad resortem zdravotnictví do real-time podoby. Pokud vás veze sanitka, krvácíte, je to samozřejmě real-time. Real-time vás operují, real-time vás zachrání. Přežijete. Potom následuje akt: vykázat data zdravotní pojišťovně. A to již v normální situaci real-time rozhodně není. Data uvidíte za rok zpětně. Řešením je, aby místo administrativního úkonu zatěžujícího lékaře tato hlášení dělaly automatizované informační systémy. Vše, co se zapíše do počítače, by mělo být parametricky, na to není třeba další armáda lidí. To je vizitka, kterou nám epidemie vystavila zcela jednoznačně. Už dnes máme real-time systém pro kontrolu intenzivní péče napříč republikou nebo real-time systém kontrolující kapacity laboratoří. Stačí ho v rozumném rozsahu udržovat, nepotřebné komponenty dobře zaparkovat a neztratit.
Jaký by byl váš ideální scénář pro letošní podzim?
Virus nezmizí, zůstane u nás, přijde chřipka a hodně lidí onemocní. Kdybych si ale mohl něco přát, tak teplou zimu: aby nebylo úplně špatné počasí. Konečně by bylo globální oteplování pro Evropu alespoň v něčem přínosem. Druhým přáním je, aby zůstala varianta viru, která už tu je. Má relativně nízkou virulenci, byť je extrémně nakažlivá, ale funguje na ni očkování. Velká část populace se jí nakazila, tudíž již nejsme imunitně naivní. Posledním přáním je, aby se zejména lidé, kteří vědí, že by je mohl covid zdravotně poškodit – mají například vysoký body mass index, diabetici, lidé s nějakou vážnou nemocí –, nechali očkovat. Potom by nás mohl čekat relativně klidný podzim.
