S Jaroslavem Rudišem o klidu, rámusu a stěhovavosti
Jaroslav Rudiš je spisovatel a hudebník. K jeho známým novelám patří prvotina Nebe pod Berlínem (Labyrint 2002), trilogie komiksů Alois Nebel (spolu s kreslířem Jaromírem 99, tj. Jaromírem Švejdíkem, 2003–2005), které se dočkaly filmové podoby v roce 2011; románPotichu (2007) spojuje příběhy pětice lidí žijících v hluku a samotě v současné Praze; Konec punku v Helsinkách (Labyrint 2010) je příběhem o poslední punkové generaci v Československu a NDR. Nejnověji vydal novelu Národní třída (Labyrint 2013), za niž dostal cenu Magnesia Litera. Hraje ve skupině Kafka Band.
Loni jste v Motole absentoval. Kde jste byl?
Pravděpodobně někde ve vlaku cestou na čtení do Německa. Nebo ze čtení v Německu. Loni mi tam vyšel překlad Konce punku v Helsinkách, tak jsem s tou knížkou na jaře dost lítal.
Máte ze svého života stejný pocit neobyčejnosti a vzrušení, jaký mu mohou připisovat čtenáři na základě vašich knížek a mediálního obrazu?
Je to docela obyčejný život. Ráno vstanu a píšu, pak jdu ven. Spíš mám jen pocit jistého neklidu, který vychází z toho, že nežiju na jednom místě, ale putuju mezi Českým rájem, Berlínem a Prahou v takovém velkém trojúhelníku.
Bavil jsem se s mnoha hudebníky i manažery hudebních klubů o tom, že koncerty bývají dost často přeřvané. Svorně tvrdili, že to je špatně. Zároveň jsem si všiml, že zvukaři bývají občas nahluchlí či mívají jiný práh bolesti z hluku, což bývá přeřvanosti příčinou. Jaká jsou vaše pozorování a řešíte to na koncertech Kafka Bandu?
Rockový koncert musí být nahlas. U Kafka Bandu je to ale tak, že hodně pracujeme s dynamikou, jsou tam velmi tiché, až šeptající pasáže, a ve vteřině se to zlomí do pořádného nářezu. Nakonec, takový je i Kafkův román Zámek, který jsme zhudebnili.
Unikáte občas sám z hluku, nebo to necháte na hrdinu svého románu Potichu Vladimíra?
Ono by to ticho bez rámusu nevyniklo. V Berlíně a v Praze bývá hluk, v Českém ráji pak ticho a klid. Ale někdy je toho klidu tolik, že se na ty hlučné berlínské ulice vlastně těším.
Neunavuje vás už stěhovavý způsob života?
Ani ne. Já bych se v Česku psaním neuživil, mám ale kliku, že umím dobře německy. Tak to můžu kombinovat.
Proč číst?
Člověk je sám se sebou, a zároveň je součástí velkého příběhu. Mě to baví.
Naznačte, co chystáte na letošním motolském vystoupení…
Budeme se s Igorem Malijevským a našimi hosty přísně vědecky věnovat lásce a krizi. Láska je s krizí často propojená. Budeme hledat příčiny a souvislosti a navrhovat řešení a léčbu problémů. Taky se budeme potit v sauně, kam jsem zasadil svoji povídku, kterou k tématu budu číst.
Na čem teď pracujete?
Právě jsme v Berlíně dopsali s Martinem Behnkem náš druhý společný filmový scénář. Je to černá komedie z venkova, z německo-českého pohraničí. Hodně jsme se u psaní bavili, tak doufáme, že se stejně budou bavit i producent a režisér. A jednou třeba i diváci.
EKG se bude konat ve středu ve 12.30 ve Velké posluchárně.
