Spisovatel Emil Hakl bude hostem kabaretu EKG, který budete moci navštívit 21. dubna na naší fakultě v rámci Vědecké konference. Přečtěte si krátký rozhovor s trojnásobným držitelem Magnesie Litery a další články na webu konference.
S Emilem Haklem o nespokojenosti, angažovanosti a lezení po skalách
Emil Hakl vystudoval Státní konzervatoř Jaroslava Ježka, psal poezii, drama, od roku 1998 prózu. Je autorem jedenácti knih, některé vyšly v překladech. Za novelu O rodičích a dětech obdržel cenu Magnesia Litera 2003, byl podle ní natočen stejnojmenný film; za Pravidla směšného chování obdržel Cenu Josefa Škvoreckého 2010, za Skutečnou událost Magnesii Literu 2014; nejnověji vydal povídkový cyklus Hovězí kostky (2014).
V rozhovoru se svou někdejší přítelkyní, Evou Turnovou z Plastic People, jste poznamenal, že vaše současná přítelkyně k vám má pozitivní vztah také proto, že vás ještě nezažila psát – jak to vypadá, když píšete?
Vypadá to stejně, jako když píše kdokoliv jiný – individuum vstane, spolkne pár rohlíků s lučinou, zaleze do kouta a dá si na uši sluchátka. A pak sedí celý den u klávesnice, lehce se kymácí na židli a nikam nechodí... Kdo by stál o to mít něco podobného týdny a týdny před očima?
V povídce Rychlá verze z Hovězích kostek má hrdinka-spisovatelka přítele z Nigerie, který jí připomene, že horší svět je možný. Nepotřeboval by každý český nespokojenec svého připomínajícího Nigerijce?
Řekl bych, že nikoho na celém světě čeští nespokojenci nezajímají – to je náš hlavní problém.
Odkud ta nespokojenost Čechů s poměry pramení? Nemůžou za to asi úplně ty poměry...
Poměry za to asi nemůžou, protože ty zatím nejsou nijak špatné. Sice je všude kolem válka, ale než k nám přijde, nevšimneme si jí – jsme už takoví. Pamatuju si, jak mi vyprávěla nevlastní babička v Buštěhradě: „My se měli dobře, jíst bylo co, bydlet bylo kde, byli jsme šťastný. Jenomže pak jsme se dozvěděli, že už je tři roky všude kolem nás válka...“ Mně bylo šest a netušil jsem, o jaké době mluví – rozhodně to bylo před červnem 42, jelikož kilometr od Buštěhradu stály Lidice. Teprve potom si zřejmě většina venkovských obyvatel uvědomila, že válka definitivně přišla k jejich prahům. Německé vojsko sice bylo v Buštěhradě na zámku ubytováno, ale byla to nějaká řadová osádka, která prý nedělala problémy.
Jak si vysvětlit (ne)solidaritu české většiny s uprchlíky?
My už především nejsme solidární ani sami mezi sebou – jak bychom mohli být s někým dalším?
První povídka Hovězích kostek se odehrává v roce 1986. Nepadá na vás – dnes módní – nostalgie po něčem z toho, co bylo před Listopadem? Napadlo by vás třeba i dneska, když už to není jedna z nekomplikovaně mála možností, vyjet si s přítelkyní a přáteli na Pirin, jako to udělal hrdina v první povídce?
Dneska mě zrovna napadlo vyjet si na Pirin, takže máte pravdu – ta možnost je pořád živá. Dát do kupy pár nespokojenců a týden lozit po skalách, než začne sezóna. Nikdo ale nemá čas, tak jsem to v duchu odpískal.
V posledních pár letech rozrušil nemálo kritiků a autorů spor o angažovanost literatury. Řekl bych, že vy jakožto autor jste společensky angažovaný tím, jaké a jak zobrazujete hrdiny, ač tito hrdinové sami angažovaní nejsou a jsou v životě spíše pasivní. Na jaké straně sporu stojíte?
Autoři se nemají co přít, jestli literatura je, nebo není angažovaná, oni ji mají psát nejlíp, jak dovedou. A jestli to dělají, potom je výsledek zjevně nevalný, tudíž ani ta literatura není valná. Mluvím o té české a samozřejmě i v rámci ní existují světlé výjimky. Není jich však mnoho a jsou hodnoceny vesměs jako takzvaně marginální. Proti nim stojí autoři bestsellerů, ti jsou ovšem angažovaní jen v rámci svého honoráře a o víc jim nejde. Kritikové ještě můžou, až je unaví cvrnkat kuličky, přešaltovat na fotografii, gastronomii či lední hokej, což taky dělají. Autoři taktéž můžou naředit původní sdělení a ještě nějakou dobu vydržet. Vařit z toho spor je však úplný nesmysl. Kdo by se chtěl bavit o něčem, co se sice v lepším případě prodává, ale číst se to nedá?
Co – literárně nebo v životě – plánujete na nejbližší čas?
V životě si musím koupit nové boty a literárně najít sílu smazat jeden delší text, který od začátku vykazuje chyby.