Doc. Jan Blatný. Fotografie: FN Brno
Doc. MUDr. Jan Blatný, Ph.D., primář Oddělení dětské hematologie a biochemie ve FN Brno, se narodil 24. března 1970. Vystudoval obor Všeobecné lékařství na Masarykově Univerzitě a začal pracovat v tehdejší Fakultní dětské nemocnici J. G. Mendela v Brně. Složil atestace z pediatrie, hematologie a transfuzní medicíny. V roce 2018 mu byl udělen titul docenta v oboru pediatrie, vyučuje na Masarykově univerzitě v Brně. Je viceprezidentem Evropské asociace pro hemofilii a související poruchy. Stal se uznávanou kapacitou v oboru hemofilie a také členem České pediatrické společnosti, České hematologické společnosti a České společnosti pro trombózu a hemostázu. Od října 2020 do dubna 2021 zastával post Ministra zdravotnictví ČR. Mluví anglicky a rusky. S manželkou Danou má tři děti. Rád se projede na horském kole i na motorce, ale nejraději má turistiku, ideálně v horách.
Přednáška doc. Blatného (R)evoluce v léčbě hemofilie? se koná ve středu 12. října ve 12.20 ve Velké posluchárně.
Co vás přivedlo k hematologii a co vás přesvědčilo u ní zůstat?
Nezřídka se k tomu, co ovlivní váš život, dostanete víceméně náhodou, za jakou jsem byl ve svém případě vděčný. Vystudoval jsem všeobecné lékařství, ale chtěl jsem vždy pracovat především s dětmi. Pod vedením primáře Klusáčka jsem se začal věnovat dětské gastroenterologii. Brzy jsem měl vlastní ambulanci, věnoval jsem se celiakii, prováděl bioptické sondy a gastrofibroskopie. Po atestaci z pediatrie jsem chtěl logicky pokračovat právě v gastroenterologii. V té době ale docházelo ke změnám souvisejícím se vznikající Fakultní nemocnicí Brno a jednou z nich byla potřeba obsadit místo zástupce primáře na dětské hematologii. Z počátku jsem dělil svůj úvazek mezi 2. dětskou kliniku, kde jsem pokračoval v gastroenterologii, a Oddělení klinické hematologie. Tam jsem objevil pro mne do té doby téměř neznámý svět neonkologické hematologie. Zamiloval jsem si ho.
Hematologie tak, jak já ji vnímám, nerozlučně spojuje ambulantní, klinický a laboratorní provoz. Svého pacienta vyšetříte v ambulanci, indikujete a – často i sám v laboratoři – provedete jeho vyšetření, která umíte interpretovat. Pacient není ani jen laboratorní vzorek, ani jen jeden z mnoha lidí v čekárně. Víte o něm v podstatě vše.
Neonkologická hematologie vás navíc propojí téměř se všemi ostatními obory. Potřebuje vás internista, intenzivista, neurolog či intervenční radiolog, kardiolog a angiolog, ORL lékař či chirurg. S revmatologem budete řešit složité vaskulitidy a s hematonkologem třeba aplastickou anemii. A tím výběr nekončí. Neonkologických hematologů není mnoho a v rámci naší země i Evropské unie jsou docela „úzký profil“. I díky tomu jsem měl možnost pracovat a získat zkušenosti v řadě zemí.
Život pacienta s hemofilií býval před třiceti lety značně odlišný od toho dnešního. Pacienti trpěli krvácením do kloubů i do centrální nervové soustavy, mnohdy končili na vozíku. Jaká rizika se podařilo moderními léčivy minimalizovat a která převládají, kromě opatrnosti například při sportech?
Máte pravdu, když jsem před téměř třiceti lety nastupoval do svého prvního zaměstnání, pacient s těžkou formou hemofilie byl člověk, který většinou ve druhé dekádě života již kulhal, měl omezené možnosti ve studiu či výběru práce a o fyzických, neřkuli sportovních aktivitách si mohl nechat zdát. Každé krvácení znamenalo příjem na několik dní do nemocnice, dlouhé infuze kryoprecipitátu a obavu, že jakmile vstane, opět zakrvácí. To vše na pozadí strachu z toho, že se nemoc bude dál šířit v jeho rodině jako prokletí.
Vše se změnilo díky změně politického systému. Postupně se k nám začaly dostávat koncentráty krevního srážení. Hemofilik mohl mít svůj lék doma v ledničce, a když zakrvácel, použil jej hned a ono to fungovalo. Se zvyšujícím se množstvím dostupných léků jsme mohli napřed dětem a pak i dospělým začít nabízet nejen léčbu krvácení, ale i jejich prevenci – tzv. profylaktickou léčbu. Dnes je již standardem.
Vše lze asi nejlépe vyjádřit čísly. Data z registru Českého národního hemofilického programu ukazují, že před třiceti lety měla řada těžkých hemofiliků desítky krvácení ročně, někdy i přes sto! Dnes je medián počtu krvácení u osob s těžkou formou hemofilie v naší zemi nula a průměr je nižší než dvě krvácení za rok. Změna je obrovská. Ani tak by ale osoby s hemofilií neměly na svůj stav zapomínat a podceňovat jej. Mohou si nyní vybrat téměř jakoukoli práci, mohou bezpečně provádět téměř jakékoli – i sportovní – aktivity, ale není moudré vystavovat se rizikům, která nejsou nezbytná, například bojovým sportům nebo parkuru.
Jak může vypadat běžný život hemofilika?
Možná je život osoby s hemofilií dost podobný tomu vašemu. Existují již léky, které se podají jednou za tři až deset dní do žíly, nebo dokonce, pro některé, jednou za jeden až čtyři týdny pod kůži. Když hemofilik chce, hladinu v krvi chybějícího faktoru mu hlídá aplikace v mobilu a do centra jde na velkou kontrolu jednou za půl roku, někdy i méně často. Mezi tím navštíví lékaře proto, aby sdělil, jak se mu daří, poradil se, o čem třeba, a vyzvedl si své léky, což bývá jednou za šest až dvanáct týdnů.
Díky své práci jste se dostal na zahraniční stáže. Předčila některá z cest vaše očekávání a čím? Jak jste aplikoval získané poznatky do tuzemského prostředí?
Myslím si, že každý by měl jít „do světa na učenou“. Platilo to dřív, platí to nyní a pro lékaře dvakrát. Jinak uvízneme ve stereotypu své země, města, nemocnice, oddělení či kliniky. Za chvíli si začneme myslet, že všechno víme, že jsme nejlepší, a případně začneme odmítat jiné názory. To vše je cesta do pekla. Naopak tím, že strávíme čas jinde, získáme zkušenosti, širší obzor, ochotu naslouchat jiným a věřím, že i pokoru. A možná zjistíme, že doma to není vůbec špatné!
Kromě české mám i britskou a irskou registraci jako lékař-hematolog. V obou zemích jsem pracoval. Když se mne kolegové ptali, jaký je rozdíl mezi jejich a naším zdravotnictvím, říkal jsem s nadsázkou, že na ostrovech je lepší být lékař, u nás pacient. I to se mění. Myslím, že za posledních asi deset let se pozice i hodnocení lékaře u nás významně zlepšily. Naši pacienti by naopak možná zkušenost z jiných zemí občas potřebovali. Jeden vážný dluh ale k našim pacientům máme. Obsloužíme jich kvanta, uděláme to rychle a většinou dobře. Máme nejmodernější léky i přístroje, ale nemáme na naše pacienty čas a neumíme – někdy ani nechceme – s nimi mluvit a naslouchat jim.
V jiných zemích pacienti čekají na vyšetření déle, stojí je hodně peněz, ale když se ho dočkají, je dost času probrat vše s citem a vlídnosti. Neléčíme jen tělo, ale celého člověka a v pediatrii často celou rodinu. A možná ještě jedna kacířská myšlenka: co je zadarmo, toho si bohužel nevážíme. Myslím si, že by českému zdravotnictví prospěla nějaká forma zainteresování každého z nás na svém vlastním zdraví. Z jiných zemí vím, že to funguje. A jde to udělat tak, aby to neublížilo skupinám sociálně a finančně slabším.
Vedle Švýcarska, Británie nebo Irska jste se podíval i do Tanzanie. Jak na vás působilo tamější značně odlišné prostředí?
Kolegyně, s níž jsem spolupracoval v Dublinu, vybudovala hematologické a onkologické centrum pro děti v Dáresalámu. Hematologové a onkologové z celého světa tam jezdí pomáhat, vyučovat, přednášet i léčit. Cílem je, aby i v Tanzanii časem byli vlastní odborníci, kteří se o své pacienty postarají. Tak jsem se tam dostal i já. Odvezl jsem si nesmírnou úctu a respekt k lidem, kteří jsou schopni z ničeho a se spoustou sebezapření i sebeobětování vystavět organizaci, která prokazatelně a nezištně zachraňuje lidské životy.
Dole, v hale hematoonkologické kliniky v Dáresalámu, je velký obraz. Je na něm spousta malých černých dětí seskupených kolem člověka v bílém plášti. Ta osoba nemá hlavu. Je to Trish, která vše zbudovala. A hlavu nemá proto, že každý z pacientů, jenž jde kolem, ji na tom obraze po hlavě pohladí. Její život má smysl, a ať už věříte či nevěříte v Boha, tato osoba jistě do nebe přijde.
V době koronavirové epidemie se cesty na stáže i kongresy výrazně omezily na on-line formu. Myslíte si, že se dá studium dělat i takto, nebo tuto formu vnímáte jako nouzové řešení?
Nejsem velkým příznivcem virtuálních setkání. Myslím si, že vzájemná interakce lidí, včetně interakce mezi studenty a pedagogy či mezi kolegy navzájem, je nenahraditelná. Virtuální setkávání může naše možnosti obohatit tam, kde je to účelné a nezbytné, například během pandemie. Je ale snadné zalézt do ulity a na svět se dívat jen skrze monitor. Našemu světu začíná podle mého soudu chybět lidskost, obětavost, pokora, porozumění, souznění, vstřícnost. A tomu nás virtuální svět ani sociální sítě nenaučí, spíše se mi zdá, že v této oblasti hrají negativní roli. Proto: Ano, využijme on-line formu setkávání a výuky tam, kde není jiná možnost, nebo jako zálohu, která bude vždy, všude a každému po ruce, ale nemyslím, že bychom ji měli preferovat před setkáváním lidí mezi sebou.
