Spisovatel a hudebník Jaroslav Rudiš bude spolu s Igorem Malijevským, Janem Těsnohlídkem a Lenkou Dusilovou vystupovat ve speciálním motolském vydání kabaretu EKG O Lásce a Úrazech. Přečtěte si krátký rozhovor a navštivte představení v Pelouchově posluchárně (kampus Plzeňská) ve středu 26. dubna ve 13.30. Kabaret EKG můžete běžně navštívit v Divadle Archa.
S Jaroslavem Rudišem o evropanství a (středo)evropské literární současnosti
David Kumermann, Divadlo Archa.
Jaroslav Rudiš je spisovatel a hudebník. K jeho známým novelám patří prvotina Nebe pod Berlínem (Labyrint 2002), trilogie komiksů Alois Nebel (spolu s kreslířem Jaromírem 99, tj. Jaromírem Švejdíkem, 2003–2005), které se dočkaly filmové podoby v roce 2011; román Potichu (2007) spojuje příběhy pětice lidí žijících v hluku a samotě v současné Praze; Konec punku v Helsinkách (Labyrint 2010) je příběhem o poslední punkové generaci v Československu a NDR. Nejnověji vydal novelu Národní třída (Labyrint 2013), za niž dostal cenu Magnesia Litera. Hraje ve skupině Kafka Band.
Jak se máte, jak jste strávil uplynulý rok a co zajímavého jste podnikal, když jste tu vloni nebyl...?
Myslím, že jsem byl asi někde na cestě, vyšla mi německy novela Národní třída, měl jsem hodně čtení po Německu, ale o to víc se letos do Motola těším.
V mnichovském Literárním domě jste se tento měsíc zúčastnil diskuse o tom, zda existuje nějaká společná evropská identita. Vaším partnerem byl Alfred Grosser, spisovatel a sociolog židovského původu, který před druhou světovou válkou emigroval do Francie. K čemu jste došli, v čem jste se lišili?
Alfred Grosser je velký optimista, Evropan a idealista, což já jsem myslím taky, takže jsme se spíš propojovali a doplňovali. On je Němec, který se stal Francouzem, já jsem Čech, který žije v Německu a tak nějak se stává trochu i tím Němcem. Ten optimismus je v záplavě pesimismu myslím skvělý.
Máte silné vazby na německé prostředí a vaše prozaické texty či komiks se často točí okolo česko-německé minulosti a vztahů. Nestojí za vaší popularitou v Německu i to, že na otázku, jací jsou, odpovídáte Němcům to, co chtějí slyšet? Že spíše zdůrazňujete kulturní či národní podobnosti mezi Čechy a Němci namísto rozdílů?
To nevím. Já to tak prostě vnímám – skoro všechno nás v téhle části Evropy spojuje a skoro nic nedělí. Jak tak cestuju naší Evropou, tak tohle silné propojení cítím a ty snahy se za každou cenu odlišovat mi přijdou legrační.
Jaký je váš názor na evropské literární granty vypisované pro autory zejména z příhraničních oblastí, kteří píší nebo se uvolí psát v historicky smiřujícím a evropsky integračním duchu? Tzv. europovídka, euroromán...
Bohaté společnosti vždycky podporovaly kulturu, umění a byly na to hrdé. Mně to přijde skvělé a normální, že se nepodporuje jen sport, ale také třeba divadla, galerie, psaní knih, natáčení filmů nebo fotografování. Byl jsem teď tři měsíce ve Švýcarsku v literárním domě v Lenzburgu, což je malé město kousek od Curychu. Literární dům ale z něj dělá jedno z literárních center Švýcarska, stipendijní program zahrnuje všechny evropské země, přede mnou tam byla řada velmi známých autorů, myslím, že žádný z nich nějaký průměrný nudný román nenapsal. Já tam pracoval na filmovém scénáři k českému filmu podle mé docela temné knihy Národní třída, jejímž tématem je nacionalismus, čili taky ne žádné poklidné smířlivé téma.
Zatímco Goethe Institut pilně propaguje německé autory již dlouhá léta, jeho český ekvivalent vznikl teprve nyní. Jaké je postavení spisovatele v dnešním Německu a jak se liší od postavení spisovatele v Česku? Pociťujete osobně rozdíly v tom, jak s vámi Češi a Němci jednají, jak vás respektují, například v tom, na jakou stránku novin se dostanou vaše texty, rozhovory a podobně?
Mojí velkou výhodou je, že umím dobře německy. Němčina se stala mým druhým pracovním jazykem, a kdyby nevycházely mé knihy v Německu, tak bych se jako autor neuživil. Bydlím dnes v Berlíně, do Čech jezdím jednou za měsíc na pár dní. Člověk je tady samozřejmě v mnohem větší konkurenci než doma v Čechách, v Berlíně žijí autoři z celého světa, musím to zaklepat, ale mám tu víc nabídek, než mohu přijmout. Mám kliku, že se o mých knihách tady hodně psalo a píše, že se objevily v rozhlase, v televizi, že o ně mají zájem německá divadla, třeba o Národní třídu.
Když se podívám, co vám od Národní třídy (2013) vyšlo, jsou tu – vedle úctyhodné řady překladů – jen dvě povídky, zatímco předtím jste každé dva až tři roky vydal vlastní román nebo novelu. Dal jste si od psaní pauzu, nebo něco chystáte?
Těch povídek jsem napsal mnohem více, jen v knihách nevyšly, ale četl jsem je na našich kabaretech EKG, něco jsem napsal i pro české a německé noviny. Hodně jsem pracoval pro divadlo v Česku a Německu a také na scénářích, podílel jsem se třeba na jedné detektivce pro německou televizi, která se bude letos natáčet v Praze, taky se chystá filmová verze Národní třídy. Ale kdy bude nový román, to nevím. Možná dřív vyjde sbírka povídek.
Co jste si letos přichystali k nám do Motola?
Myslím, že se v textu objeví hypochondrie. To tak v sobě člověk má, když jde do nemocnice.
