Doc. MUDr. Vojtěch Melenovský, CSc., absolvent 1. LF UK (1994) vede od roku 2013 oddělení srdečního selhání Kliniky kardiologie Kardiocentra pražského IKEM. Na klinice kardiologie IKEM pracuje od roku 2005 a je zde zástupcem přednosty pro výzkum a vědu. Kandidátskou práci zaměřenou na problematiku rizikových faktorů aterosklerózy obhájil na 3. interní klinice 1. LF UK a VFN v Praze, kde po promoci pracoval. Později se začal věnovat výzkumu klinické patofyziologie regulace krevního oběhu při hypertenzi a srdečním selhání.
Od roku 2002 do roku 2005 působil jako výzkumný pracovník v Johns Hopkins Hospital (Baltimore, USA) a současně v Národním zdravotním ústavu (NIH) v rámci projektu zaměřeného na výzkum kardiovaskulárního stárnutí. V letech 2012–2013 strávil rok na oddělení kardiovaskulární medicíny Mayo Clinic v Rochesteru v Minnesotě a habilitoval se na 1. LF UK v oboru vnitřního lékařství. Mimo klinickou práci rozvíjí interdisciplinární výzkumný program zaměřený na různé aspekty patofyziologie chronického srdečního selhání. Publikoval 66 článků v mezinárodních lékařských časopisech, které byly citovány více než 1770krát, h-index má 19.
Ve čtvrtek 23. 4. v 10.00 vystoupí dr. Melenovský ve Velké posluchárně jako hlavní řečník letošní Vědecké konference.
O čem budete přednášet?
Pokusím se nastínit problematiku chronického srdečního selhání – nemoci, ze které se v rozvinutých zemích stává závažným medicínským a socioekonomickým problémem. Na druhou stranu léčba tohoto onemocnění prodělala obrovský pokrok právě díky pochopení podstaty nemoci.
Proč by měli studenti přijít na Vědeckou konferenci (nejen) na vaši přednášku?
Aby se poučili a aby nemuseli jít na jinou, třeba nudnější přednášku, popřípadě aby nemuseli moknout někde venku, bude-li pršet.
Kdy a proč jste se rozhodl věnovat se vědě?
Vždy mě zajímalo, proč to, co je, je tak, jak je. Jakási forma nutkavé zvědavosti. Věda mě zajímala ještě před studiem na lékařské fakultě, především biochemie a fyziologie. Dlouho jsem váhal, zda nejít cestou čistého výzkumu, ale nakonec jsem šel na medicínu. Během studia na medicíně jsem si chodil rozšiřovat obzory z molekulární biologie a příbuzných oborů na Přírodovědeckou fakultu UK, později se mi při práci na jednotkách intenzivní péče nemocnice a u záchranné služby začala líbit i klinická medicína a nastoupil jsem na 3. interní kliniku Všeobecné fakultní nemocnice. Nicméně zaujetí pro výzkum v kombinaci s klinickou prací mě neopustilo – z tohoto důvodu jsem odjel do zahraničí, s cílem věnovat se pouze výzkumu a vrátit se zpět, opět do kliniky, tentokrát do IKEMu.
Máte bohaté zahraniční zkušenosti; jak moc je rozdílné „dělat vědu“ v USA a u nás?
Na velkých amerických univerzitách je prostředí silně konkurenční a dynamické, očekává se vysoké nasazení a koncentrovanost. Hlavně však výzkumníci a lékaři věří ve smysl své vědecké práce, věří, že můžou přinést něco nového, přinést novou myšlenku, nebo aspoň můžou hodně zbohatnout. Kromě toho, že Američané jsou obecně pozitivní lidé („we-can-do spirit“), důvodem může být i dobrý vliv příkladu – na univerzitách se pravidelně objevují ti, kterým se zadařilo. U nás mám někdy pocit, že i někteří odborníci s četnými akademickými tituly jsou vevnitř hluboce skeptičtí, co se týče smysluplnosti výzkumu.
Další rozdíl se týká oceňování vědecké práce. V USA si uvědomili rizika, která plynou z přílišného oddělení basic science od klinické medicíny, a proto se snaží podporovat výzkum, který se blíží klinické praxi („translational research“). Jste-li klinik a máte výzkumný grant, součástí grantu je „protected research time“. Ten musí instituce/zaměstnavatel absolutně respektovat, protože pokud jej nerespektuje a zjistí se to, tak je penalizován a další grant mu grantová agentura neposkytne. U nás se přepokládá, že drahé jsou stroje či chemikálie, ale práci na grantu není nutné moc platit. V USA je to opačně.
Na čem momentálně pracujete a jakými hlavními směry se ubírá výzkum srdečního selhání? Co je pro vás osobně v této oblasti medicíny největší výzvou?
V oblasti výzkumu mě zajímá problematika metabolismu a bioenergetiky myokardu, mechanismy rozvoje plicní hypertenze při srdečním selhání a dále patofyziologie selhání se zachovanou systolickou funkcí levé komory. Snažíme se v IKEM tato témata řešit z více pohledů – klinického i experimentálního. Chceme tak oživit tuto velmi užitečnou tradici, díky které lékařská věda objevila řadu klinicky užitečných postupů. V klinické medicíně se věnuji především pacientům se srdečním selháním referovaných k nám k zvážení transplantace srdce či jiných postupů. Největší výzvou je skloubit výzkumný i klinický aspekt práce.
