Rozhovor se spisovatelem a fotografem Igorem Malijevským, který spolu s Jaroslavem Rudišem a hosty vystoupí na podzim ve fakultním provedení literárního kabaretu EKG.
S Igorem Malijevským o práci a psaní v nadnárodní společnosti a české fotografii v Americe
Igor Malijevský je básník, prozaik, fotograf a kuchař. Vystudoval teoretickou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, souběžně studoval filosofii na Filosofické fakultě UK. Poté vystřídal řadu zaměstnání. Vydal třeba Hladovou kuchařku (2013), Měsíc nad řekou Tejo (2014), nejnověji román Otevřený prostor: the open-space thriller (2019). Své převážně černobílé fotografie vystavuje po celém světě a tvoří součást sbírek významných světových muzeí (Museum of Fine Arts, Houston; Museet for Fotokunst, Odense; aj.).
Jak přečkáváte pandemii?
Odpočívám v pokoji a cítím se šťastný. Myslím, že se mi to bude v budoucnu hodit.
To zní pesimisticky...
Ale vůbec ne. Myslím, že svět – náš privátní i ten velký – už byl příliš zrychlený. Je dobré se občas zastavit a zjistit, kde a kdo vlastně jsme. Samozřejmě, jednou to všichni uděláme, ale je hezké si to zkusit už teď, řekněme nanečisto.
Loni na podzim, k 30. výročí sametové revoluce, jste měl spolu se třemi kolegy v Houstonu fotovýstavu Velvet Generation. Proč Houston?
Výstavu uspořádal Fotofest, důležitá umělecká instituce, jejíž charizmatičtí zakladatelé Wendy Watriss a Fred Baldwin mají k naší zemi silný vztah. Osobně zde zažili rok 1968, dokonce pomáhali ze země vyvážet nějaké informace. Ještě v roce 1989 začali ilegálně, bez přímé spolupráce s režimem, připravovat velkou přehlídku české fotografie, která se nakonec uskutečnila v Houstonu v roce 1990. Měla velký úspěch a od té doby je zde česká fotografie pojmem.
Naše výstava měla na velkou přehlídku z roku 1990 komornějším způsobem navázat a představit několik osobností, které se ke specifické poetice české fotografie hlásí i v dnešní globalizované době. Osobně jsem výstavu vnímal jako poctu a také velký závazek. Bohužel stále častěji se ukazuje, že sebebohatší instituce bez silných vizionářských osobností dokáží umění jen málo prospět. Fotofest měl na silné osobnosti štěstí a štěstí měla i česká fotografie.
Ve stejné době vám taky vyšel román Otevřený prostor. Byť asi nejste jediný spisovatel, který pracuje v nadnárodní korporaci, dost možná jste jediný, který z toho udělal hlavní námět svého psaní. Přitom korporace zaujímají docela zásadní místo v naší společnosti, je to vydatná, ale umělecky neprobádaná oblast. Jak si to vysvětlujete?
Dlouhodobý pobyt v korporátu je velmi toxický, lidské osobnosti se v něm mění. Popsat ho je proto poměrně složité, protože často nastoupí duchovní vyprázdnění dříve než schopnost pojmenovat, co se s člověkem děje. Je to boj s časem. Složenkárna v mém románu ale není jen symbolem konkrétní korporátní společnosti, ale světa, který se celý zvolna mění v korporát, v jeden veliký vyprázdněný open-space. A to včetně tak zvaného kulturního provozu. Složenkárna je systém založený na tocích peněz, nikoli myšlenek.
Docenil jste za nouzového stavu výhody zaměstnání v korporátu – na rozdíl od živého vystupování a dalšího kulturního činění?
Pokud máte na mysli stálý příjem, tak ano, ten oceňují všichni. Zároveň bychom však měli být připraveni se ho kdykoli vzdát. To je, myslím, ještě důležitější.
Máte už nějaké reakce od kolegů, kteří se v románu jistě poznají?
Ano, někteří mi s knihou dokonce pomáhali. Kolegové – a ti nejbližší jsou zároveň mými přáteli – byli skutečně předobrazem románového Týmu, ale ta podobnost může být zároveň zavádějící. Kniha není jen dílčí reportáží, ale především podobenstvím.
A jaké jsou?
Naštěstí pozitivní.
Vaše korporátní dobrodružství mi trochu připomněla spisovatele, kteří v padesátých letech čerpali inspiraci v továrnách a hutích. Jenže zatímco oni měli blíže poznat pracující třídu, aby ji v románu oslavili, vy naopak těžíte z toho, že jste si k firemnímu prostředí zachoval kritický odstup... Mohou si korporátníci z vašeho románu odnést nějakou pozitivní inspiraci?
Je zapotřebí, aby lidé žili svůj vlastní příběh, aby ho neprodávali pod cenou. Znám lidi, jejichž příběh se s korporátním světem velmi dobře srovná, ti nemají problém. Ostatní ale musí najít nějaké důstojné řešení, každý své vlastní. Nenajdou ho v žádné knize, musejí ho vytvořit.
Kde jste si sám stanovil hranici? Předpokládám, že jen uspokojený požadavek na odměnu to není...
Každý člověk má vlastní etické a intelektuální hranice, řekněme hranice dobrého vkusu, které by neměl překročit a měl by být kdykoli připraven riskovat kvůli nim existenční nejistotu. Nejsilnější pochybnosti jsem prožíval v době, kdy jsem v tomto prostředí pracoval na plný úvazek a zápisky, které jsem si tehdy vedl, pro mne byly určitým vykoupením, hledáním této hranice. Dnes už dávno nejsem zaměstnancem, do otevřeného prostoru docházím jen dvakrát až třikrát týdně. Na technicky zaměřené pozici spolupracuji s inteligentními kolegy, kterých si mohu vážit, takže ta otázka už pro mne není tak vyhrocená. Každopádně vymezování hranice mezi konformitou a vnitřní potřebou, ať již etickou, estetickou nebo existenciální, je důležitý proces, který k lidskému životu prostě patří.
Co plánujete na podzim do Motola?
V téhle době je těžké něco plánovat, ale rádi bychom náš odborný seminář věnovali Lásce a Prostoru. Věděl jste například, že existuje diagnóza syndrom open space (SOS)?
