Dalším z hostů Igora Malijevského v rámci motolského speciálu literárního kabaretu EKG bude spisovatel Marek Šindelka. Držitel Ceny Jiřího Ortena a Magnesie Litery přijde diskutovat o Lásce a podvodnících ve čtvrtek 21. dubna ve 12.40. Ochutnávku přinášíme v krátkém rozhovoru.
Marek Šindelka (1984, Polička) studoval kulturologii na Filozofické fakultě UK v Praze a scenáristiku na pražské FAMU. Za básnickou prvotinu Strychnin a jiné básně mu byla v roce 2006 udělena Cena Jiřího Ortena. Roku 2008 vydal debutový román Chyba (nominace na Cenu Josefa Škvoreckého 2009), který později vyšel i v komiksové podobě. Za soubor povídek Zůstaňte s námi získal roku 2012 ocenění Magnesia Litera za prózu. V roce 2014 vydal zatím poslední povídkový soubor Mapa Anny.
Motolský speciál literárního kabaretu EKG Igora Malijevského a Jaroslava Rudiše, kde vystoupíte jako jeden z hostů, bude letos věnovaný Lásce a podvodníkům. Vztahy, včetně těch milostných, jsou častým tématem vašich textů, zejména posledních dvou povídkových souborů. Podvádějí protagonisté vašich příběhů hodně?
Podvádějí. Ale je to takové smutné podvádění. Moji hrdinové podvádějí většinou hlavně sami sebe. Ubližují si i navzájem, ale to už je jenom důsledek, ne příčina jejich problémů.
Proč mají podle vás lidé obecně potřebu ve vztazích podvádět? Neměla by se láska s podvodem spíš vylučovat?
Rozhodně se vylučuje. Pokud se lidé podvádějí, o lásce bych nemluvil. Je to jistě druh vztahu. Většinou majetnického vztahu. Je v tom podle mě vždycky hodně zbytků z dětství. Všechny ty opuštěné zraněné děti z rozpadlých rodin, které dospěly a celý život podvědomě hledají někoho, komu by se za svůj smutek pomstily, tak se všelijak podvádějí a dost u toho trpí... Vždycky mě zajímali lidé chycení v téhle pasti. Lidé opakující dokola stejné chyby, sami sobě ubližující, aniž by byli schopni nahlédnout zdroj té bolesti. Lidé, co počítají svoje partnery, jako by to byly věci, pokoušejí se kvantitou zaplnit prázdnotu, kterou v sobě nesou a kterou si hýčkají a nazývají ji svobodou a spoustou jiných směšných jmen.
Jsou dnes podvody v lásce snazší, třeba díky sociálním sítím, chytrým telefonům a zjednodušené komunikaci?
Nemyslím si to. Všechny takzvané „sociální sítě“ nás paradoxně do jisté míry desocializují. Možná si člověk vybije veškeré libido v debatách o migrační vlně, komentářích k novému Supermanovi a já nevím v čem všem. Na skutečný fyzický kontakt už pak pomalu ani nemá sílu.
Hrdinku vaší nejnovější povídkové sbírky Mapa Anny opouští čtenář ve chvíli, kdy sama směřuje k tomu stát se matkou. Jakou má šanci vychovat dítě tak, aby ke vztahům přistupovalo poctivě a upřímně?
Já jí držím palce. Ale bude to mít se svou minulostí těžké. Ta kniha je hodně o štafetách – o tom, jak si lidé mezi sebou předávají problémy, které nezvládli vyřešit. Jak rodiče infikují své děti spoustou balastu, který nedokázali sami zpracovat, tak jej přehodili o generaci níž. Dítě, které na konci knihy teprve začíná vznikat v Annině těle, už má na světě připravenou celou řadu pastí. Vztahy Anny k jejím rodičům a jejímu partnerovi jsou dost rozbité. To všechno se nějak v životě toho dítěte projeví a ono to bude muset komplikovaně řešit – nebo zase předat o stupeň dál, dalšímu dítěti.
Pro koho máte jako autor větší slabost – pro podvodníky, nebo podváděné? Jak by se zachovala podváděná hrdinka vašeho příběhu, pokud byste chtěl, aby z takové životní situace vyšla se ctí a zvládla ji s grácií a vztyčenou hlavou?
Když nad tím přemýšlím, větší soucit mám s podvodníky. Nemám pro ně slabost, ale mám s nimi soucit. Myslím, že ve výsledku v životě trpí víc. Člověk, který se pokouší prolhat k pravdě, je strašně tragická, a zároveň směšná postava. Další věc ale je, že někteří lidé chtějí být podváděni. Chtějí být opouštěni a podvědomě k tomu své partnery nutí, protože se třeba trestají za něco z minulosti, protože nepřiznaně touží po utrpení. To by ale bylo na delší debatu.
