Studenti Andrea Šustrová a Pavel Tatíček spolu vedli rozhovor o divadelní hře Zvýrazněná medicína, kterou spolu vytvořili a spolu v ní hrají. Hra bude uvedena v rámci letošní Vědecké konference ve čtvrtek 21. 4. v 16 hod. ve Velké posluchárně.
Já (Andrea Šustrová) a Pavel Tatíček jsme se sešli, abychom spolu udělali rozhovor o divadelní hře Zvýrazněná medicína, která má být druhým největším překvapením letošní Vědecké konference (hned za informací, kde to tedy bude – prozatím používáme pracovní název Schrödingerova posluchárna) a kterou jsme vytvořili spolu (ale on mnohem víc) a hrajeme v ní... no, taky spolu.
A: Pavle, nápad na sepsání hry o medicíně, která by se zahrála na Vědecké konferenci, byl čistě z tvojí hlavy. Jak vznikl?
P: Já jsem ve skutečnosti chtěl udělat divadlo o medicíně už od prváku. Věřil jsem, že to může být nosné téma, ale měl jsem pořád dost práce s jinými soubory a nebyla příležitost. Až jsem si teď na podzim řekl, že by to vlastně šlo letos (Jakože ve třeťáku. Kdy máme patologii. Hm...). Zeptal jsem se pár lidí, o kterých jsem věděl, že hrají divadlo nebo by se na to hodili – Danici, Adama a Kobliha. S tebou jsme tou dobou zrovna secvičovali představení Příběh geekův, tak jsem ti vlastně řekl spíš ze slušnosti... Hned po Příběhu jsme u Vojáka měli úvodní schůzku, na které si k nám sedli i Štěpán s Denisem, tak jsme je tam nechali, a zrodilo se tvůrčí jádro našeho improvizovaného souboru. Na další tři hostující herce jsme museli opatrně, nakonec ale souhlasili, že si s námi zahrají taky.
P: A jak to máš vlastně s divadlem ty?
A: Já hraju jen tak nárazově. U mých začátků jsi byl, známe se z kladenského gymplu a v tamním dramaťáku jsme byli spolu. Na 2. LF jsem se pak ve druháku přidala k několika šikovným lidem a secvičili jsme autorskou hru Úřad práce. A když ses teď v létě ozval, že hledáš náhradnici do Příběhu, hned jsem kývla, protože mě divadlo prostě baví. Poslední dobou přemýšlím, že bych ho zkusila dělat i míň nárazově.
A: Jak vůbec hodnotíš proces vzniku scénáře ke Zvýrazněné medicíně?
P: Bylo to krásně organické. Základní nápad jsme dali dohromady ještě na úvodní schůzce ve Vojákovi a pak přišel čas na konkrétní dějové linky. To nejtěžší, jako vždycky, zůstalo na mně, když jsem musel všechny nápady sepsat během asi deseti dnů do provizorního scénáře, ale i s tím mi pomáhali ostatní. Třeba Štěpánovi bych moc rád poděkoval, když mi jeden večer věnoval nejen svoje náměty, ale dokonce i Svijany. Pak už bylo jenom potřeba všechno secvičit a sehnat komparz a tři další hosty.
P: Což mě přivádí k otázce, jak se ti se mnou pracovalo?
A: Dobře. Mně se s tebou pracuje vždycky dobře – je to asi páté divadlo, ve kterém hrajeme spolu – a je to možná i čím dál tím lepší. Máš dar motivovat lidi k práci a k tvůrčím nápadům, což mě baví asi nejvíc – mívám tendence trochu si scénář pozměnit. A navíc umíš hezky a upřímně pochválit.
A: Na co bys tedy diváky pozval?
P: Hlavně na hru, ve které se najdou, a když ne sami sebe, tak aspoň nějaké své známé a spolužáky. Určitě si taky vzpomenou, jak se během studií v podobných situacích ocitli. Kdyby se zasmáli aspoň z desetiny tak, jako my se smějeme na každé zkoušce, stálo by to za to. Samozřejmě je taky zvu na skvělé herce – ty zmíněné i ty tři záměrně nezmiňované.
P: Zapomněl jsem na něco?
A: Já když někoho osobně zvu, tak raději předem upozorňuju, že větší roli než já má ve hře můj zadek, aby nebyli zklamaní. (P: To nebudou...) Ale shrnul jsi to hezky, myslím, že hra od mediků o medicích pro mediky zkrátka za zhlédnutí stojí.
